David Drahonínský
 Ivan Karabec
 Tereza Diepoldová
 Jiří Ježek
 Marek Bartošek
 Ondřej Sedliský
 Tereza Kmochová
 Tomáš Vaverka
 Michal Vápenka
 Jaroslav Šmédek
 Šárka Musilová
 Máčala, Hetmer
 Zdeněk Krupička
 Eva Datinská
 Lenka Matoušková
 Jiří Bouška
 Tomáš Pazdera
 Arnošt Petráček
 Kamil Vašíček
 Jiří Suchánek

Šest pozlacených razítek na deaflympiádu

O Sibiři se říká, že je z klimatického hlediska krutá a nehostinná. Ze sportovního úhlu však byla pro Českou republiku přívětivá a hojná na úspěchy. Kolekce šesti zlatých medailí a jedné stříbrné posunula český deaflympijský tým až na druhé místo v hodnocení národů, hned za suverénní a nedostižné Rusko. To je parádní úspěch!

K tomuto výraznému kolektivnímu úspěchu přispěla hlavní měrou prodloužená famózní série sjezdové lyžařky Terezy Kmochové, která včetně předchozího vystoupení na hrách v americkém Salt Lake City v roce 2007 získala cenný kov v každé disciplíně, jíž se zatím zúčastnila. Deset deaflympijských startů proměnila v deset medailí!

A ze sedmi zlatých pět získala právě v Rusku. První čtyři na sjezdovce ve druhém z pořadatelských měst, Magnitogorsku, kde postupně ovládla sjezd, super-G, kombinaci a obří slalom. Pátý triumf přidala ve slalomu zpátky po návratu do hlavního centra sportovního dění, Chanty-Mansijsku.

Podobný výkon – vítězství ve všech pěti soutěžích – předvedla už o dva roky dříve v rámci světového šampionátu neslyšících. Letošním zlatým tažením překonala český deaflympijský rekord své předchůdkyně, a jiné veleúspěšně sjezdové lyžařky, Petry Kurkové. Ta v roce 1999 na čtrnácté deaflympiádě ve švýcarském Davosu vyhrála čtyři disciplíny alpského lyžování. A v konkurenci osmnácti zemí posunula tehdejší tříčlennou českou minivýpravu dokonce k celkovému prvenství v klasifikaci národů!

Od té doby se ale i svět sluchově handicapovaných sportovců výrazně změnil, zprofesionalizoval, zejména v Rusku a na Ukrajině, a získat jakoukoliv medaili je stále obtížnější, což je zřetelné z tristní bilance některých klasických sportovních velmocí. Korea a Polsko bez medaile. Stejně jako sousedé ze Slovenska. Norsko, Kanada i Rakousko bez zlata. Ba dokonce Ukrajina, i přes řadu vyrovnaných soubojů s Ruskem zejména na běžkách, nedosáhla na nejcennější metu. Jinak ovšem nastřádala pět stříbrných a tři bronzové medaile.

Domácí „sborná“ hrála podle očekávání i na deaflympiádě jinou ligu. Určitě díky profesionálnímu zázemí, celoroční přípravě, a možná i díky astronomickým odměnám za cenné kovy nashromáždili reprezentanti pořadatelské země 12 zlatých, 6 stříbrných a 12 bronzových medailí!

Ale zpátky k výkonům české výpravy. I když v ní jako nejjasnější hvězda zazářila Tereza Kmochová, zapomenout nesmíme ani na ostatní, a to nejen na zbývající dva medailisty. Tomáš Pazdera dokázal, že česká škola snowboardcrossu je dnes nejlepší na světě. Pod osobním dohledem pečlivého trenéra Marka Jelínka, který dohlíží i na olympijskou šampionku ze Soči Evu Samkovou, se stal historicky prvním vítězem této atraktivní disciplíny v dějinách deaflympiád. A i přes mírné škobrtnutí v semifinále, obrazné i doslovné, dokázal, že titul mistra světa ve snowboardcrossu neslyšících o dva roky dříve rovněž v Rusku nebyl náhodný.

Medailovou kolekci podpořila ještě Veronika Grygarová, která hned v první alpské soutěži, sjezdu žen v Magnitogorsku, získala svoji první deaflympijskou odměnu v kariéře, stříbrné hodnoty. A dost možná by odjížděla domů ještě spokojenější, pokud by její následné výkony nepoznamenala nemoc provázená vysokými horečkami. Oslabení organismu se projevilo v nejméně vhodnou chvíli, několik branek před koncem druhého kola slalomu, kde opět útočila na medaili. Ale již neměla síly ovládat unavené nohy. Určitě však Veronika neřekla poslední slovo.

A nezklamal ani „bezmedailový“ čtyřlístek mužů, druhá polovina naší sjezdařské party. Obrovským příslibem je teprve šestnáctiletý Jiří Hartig. Nejlepšího umístění dosáhl v superkombinaci, kde díky výtečnému slalomu vybojoval osmé místo. K dalšímu dobrému výsledku měl nakročeno v individuálním slalomu. Drobná chyba ho ale stála rychlost, lepší čas i vyšší než jedenáctou pozici. Což vyústilo v obrovské osobní zklamání po dojezdu do cíle. Mladý sjezdař je ale na začátku kariéry a je dobře, že nejen díky němu má český deaflympijský tým možnost poměřit síly se soupeři i v kategorii mužů.

Solidní výkony totiž předvedli i Martin Látal a Jan Konvička. První jmenovaný byl ohodnocen nejlépe v obřím slalomu jako patnáctý, Konvička pronikl ve slalomu až do první desítky a skončil devátý. I mezi sjezdaři si ale onemocnění vyžádalo nežádoucí daň a Jana Panského připravilo o většinu závodů. S ohledem na oslabení organismu zvládl jen první kolo obřího slalomu a obě ve slalomu speciál v Chanty-Mansijsku. Víc zážitků než ze sjezdovky si tak doveze z osobitého prostředí místních špitálů.

A konečně běžecký a biatlonový areál v Chanty-Mansijsku a František Kocourek. I on může být s vystoupením v pro něj méně tradičním odvětví spokojen. Dlouholetý silniční cyklista zúročil zkušenosti z dálkových běhů a na patnáctikilometrové trati klasickou technikou byl nejlepším běžkařem ze zbytku světa, za nedostižnými kvartety Rusů a Ukrajinců. Škoda, že o tento zimní sport, řadící se k těm nejsnáze praktikovaným v našich klimatických podmínkách, není mezi neslyšícími větší zájem. Třeba to Kocourkovo vystoupení pomůže změnit.

Přidáme ještě pár postřehů. Rusové opakovaně prezentovali a zdůrazňovali (jen) své klady a úspěchy, mimo jiné, že se stali nejvýznamnější pořadatelskou zemí. Vždyť během jednoho roku hostili na svém území všechny podobné všesportovní zimní akce. Olympiádu, paralympiádu a deaflympiádu. To je holý fakt, který však nehovoří o tom, kolik se v organizaci vyskytlo nikoliv malicherných problémů nebo přehmatů, nad nimiž navíc velikášsky a bez zájmu o nápravu mávali rukou.

Přímo skandální podmínky při přesunu sjezdařů do Magnitogorsku (kde se ale jinak chovali tamní hostitelé zpod Uralu k hostům mnohem lépe než Sibiřané v Chanty-Mansijsku). Neustálé zmatky v programu tréninků i soutěží, neznalost mezinárodních pravidel či problémy se sportovními proprietami (například s usazením neustále vypadávajících slalomových tyčí) se staly běžnou rutinou. A se závěrečným ceremoniálem jakoby skončily nejen hry, ale i pořadatelské povinnosti. Přestala fungovat důležitá spojení, nikdo se neměl k organizaci přesunu osobního materiálu účastníků her z jednotlivých areálů zpátky na oficiální hotel.

A velkého pochybení se Rusové dopustili i přímo na naší výpravě a Tereze Kmochové, po jejím posledním vítězství. Zatímco Tomáš Pazdera absolvoval pod sjezdovkou jen obvyklý květinový ceremoniál a pro zlatou medaili si došel až večer na pódium místního divadla, kde probíhal rozlučkový program celé deaflympiády, k všeobecnému překvapení přinesli Kmochové i oběma Rakušankám v cíli slalomu na stupně vítězů kromě kytek a plyšového mamutího maskota také medaile.

Bylo to neobvyklé, ale absurdita okamžiku vynikla až o chvíli později, kdy se situace opakovala při vyhlášení slalomu v kategorii mužů. S tím rozdílem, že vítěznému Italovi zahráli, jak se sluší a patří, italskou hymnu. Tereze Kmochové však při dekorování a pózování fotografům hrála z reproduktorů jen ústřední melodie ze slavné americké televizní mýdlové opery, seriálu z let 1978 až 1981, Dallas… Zvláštní tečka za osmnáctou zimní deaflympiádou, kterou ovšem budou navždy charakterizovat zlaté hody českých reprezentantů.

David Soeldner, Chanty-Mansijsk

Foto: Jan Malý / fotomaly.cz

GENERÁLNÍ PARTNER GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER
EXKLUZIVNÍ DODAVATELÉ PARTNER ANKETY
NEJLEPŠÍ HANDICAPOVANÝ SPORTOVEC ROKU
PARTNEŘI
PARTNEŘI
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
ZA PODPORYDÁRCEMARKETINGOVÝ PARTNER