O Sibiři se říká, že je z klimatického hlediska krutá a nehostinná. Ze sportovního úhlu však byla pro Českou republiku přívětivá a hojná na úspěchy. Kolekce šesti zlatých medailí a jedné stříbrné posunula český deaflympijský tým až na druhé místo v hodnocení národů, hned za suverénní a nedostižné Rusko. To je parádní úspěch!
K tomuto výraznému kolektivnímu úspěchu přispěla hlavní měrou prodloužená famózní série sjezdové lyžařky Terezy Kmochové, která včetně předchozího vystoupení na hrách v americkém Salt Lake City v roce 2007 získala cenný kov v každé disciplíně, jíž se zatím zúčastnila. Deset deaflympijských startů proměnila v deset medailí!
A ze sedmi zlatých pět získala právě v Rusku. První čtyři na sjezdovce ve druhém z pořadatelských měst, Magnitogorsku, kde postupně ovládla sjezd, super-G, kombinaci a obří slalom. Pátý triumf přidala ve slalomu zpátky po návratu do hlavního centra sportovního dění, Chanty-Mansijsku.
Podobný výkon – vítězství ve všech pěti soutěžích – předvedla už o dva roky dříve v rámci světového šampionátu neslyšících. Letošním zlatým tažením překonala český deaflympijský rekord své předchůdkyně, a jiné veleúspěšně sjezdové lyžařky, Petry Kurkové. Ta v roce 1999 na čtrnácté deaflympiádě ve švýcarském Davosu vyhrála čtyři disciplíny alpského lyžování. A v konkurenci osmnácti zemí posunula tehdejší tříčlennou českou minivýpravu dokonce k celkovému prvenství v klasifikaci národů!
Od té doby se ale i svět sluchově handicapovaných sportovců výrazně změnil, zprofesionalizoval, zejména v Rusku a na Ukrajině, a získat jakoukoliv medaili je stále obtížnější, což je zřetelné z tristní bilance některých klasických sportovních velmocí. Korea a Polsko bez medaile. Stejně jako sousedé ze Slovenska. Norsko, Kanada i Rakousko bez zlata. Ba dokonce Ukrajina, i přes řadu vyrovnaných soubojů s Ruskem zejména na běžkách, nedosáhla na nejcennější metu. Jinak ovšem nastřádala pět stříbrných a tři bronzové medaile.
Domácí „sborná“ hrála podle očekávání i na deaflympiádě jinou ligu. Určitě díky profesionálnímu zázemí, celoroční přípravě, a možná i díky astronomickým odměnám za cenné kovy nashromáždili reprezentanti pořadatelské země 12 zlatých, 6 stříbrných a 12 bronzových medailí!
Ale zpátky k výkonům české výpravy. I když v ní jako nejjasnější hvězda zazářila Tereza Kmochová, zapomenout nesmíme ani na ostatní, a to nejen na zbývající dva medailisty. Tomáš Pazdera dokázal, že česká škola snowboardcrossu je dnes nejlepší na světě. Pod osobním dohledem pečlivého trenéra Marka Jelínka, který dohlíží i na olympijskou šampionku ze Soči Evu Samkovou, se stal historicky prvním vítězem této atraktivní disciplíny v dějinách deaflympiád. A i přes mírné škobrtnutí v semifinále, obrazné i doslovné, dokázal, že titul mistra světa ve snowboardcrossu neslyšících o dva roky dříve rovněž v Rusku nebyl náhodný.
Medailovou kolekci podpořila ještě Veronika Grygarová, která hned v první alpské soutěži, sjezdu žen v Magnitogorsku, získala svoji první deaflympijskou odměnu v kariéře, stříbrné hodnoty. A dost možná by odjížděla domů ještě spokojenější, pokud by její následné výkony nepoznamenala nemoc provázená vysokými horečkami. Oslabení organismu se projevilo v nejméně vhodnou chvíli, několik branek před koncem druhého kola slalomu, kde opět útočila na medaili. Ale již neměla síly ovládat unavené nohy. Určitě však Veronika neřekla poslední slovo.
A nezklamal ani „bezmedailový“ čtyřlístek mužů, druhá polovina naší sjezdařské party. Obrovským příslibem je teprve šestnáctiletý Jiří Hartig. Nejlepšího umístění dosáhl v superkombinaci, kde díky výtečnému slalomu vybojoval osmé místo. K dalšímu dobrému výsledku měl nakročeno v individuálním slalomu. Drobná chyba ho ale stála rychlost, lepší čas i vyšší než jedenáctou pozici. Což vyústilo v obrovské osobní zklamání po dojezdu do cíle. Mladý sjezdař je ale na začátku kariéry a je dobře, že nejen díky němu má český deaflympijský tým možnost poměřit síly se soupeři i v kategorii mužů.
Solidní výkony totiž předvedli i Martin Látal a Jan Konvička. První jmenovaný byl ohodnocen nejlépe v obřím slalomu jako patnáctý, Konvička pronikl ve slalomu až do první desítky a skončil devátý. I mezi sjezdaři si ale onemocnění vyžádalo nežádoucí daň a Jana Panského připravilo o většinu závodů. S ohledem na oslabení organismu zvládl jen první kolo obřího slalomu a obě ve slalomu speciál v Chanty-Mansijsku. Víc zážitků než ze sjezdovky si tak doveze z osobitého prostředí místních špitálů.
A konečně běžecký a biatlonový areál v Chanty-Mansijsku a František Kocourek. I on může být s vystoupením v pro něj méně tradičním odvětví spokojen. Dlouholetý silniční cyklista zúročil zkušenosti z dálkových běhů a na patnáctikilometrové trati klasickou technikou byl nejlepším běžkařem ze zbytku světa, za nedostižnými kvartety Rusů a Ukrajinců. Škoda, že o tento zimní sport, řadící se k těm nejsnáze praktikovaným v našich klimatických podmínkách, není mezi neslyšícími větší zájem. Třeba to Kocourkovo vystoupení pomůže změnit.
Přidáme ještě pár postřehů. Rusové opakovaně prezentovali a zdůrazňovali (jen) své klady a úspěchy, mimo jiné, že se stali nejvýznamnější pořadatelskou zemí. Vždyť během jednoho roku hostili na svém území všechny podobné všesportovní zimní akce. Olympiádu, paralympiádu a deaflympiádu. To je holý fakt, který však nehovoří o tom, kolik se v organizaci vyskytlo nikoliv malicherných problémů nebo přehmatů, nad nimiž navíc velikášsky a bez zájmu o nápravu mávali rukou.
Přímo skandální podmínky při přesunu sjezdařů do Magnitogorsku (kde se ale jinak chovali tamní hostitelé zpod Uralu k hostům mnohem lépe než Sibiřané v Chanty-Mansijsku). Neustálé zmatky v programu tréninků i soutěží, neznalost mezinárodních pravidel či problémy se sportovními proprietami (například s usazením neustále vypadávajících slalomových tyčí) se staly běžnou rutinou. A se závěrečným ceremoniálem jakoby skončily nejen hry, ale i pořadatelské povinnosti. Přestala fungovat důležitá spojení, nikdo se neměl k organizaci přesunu osobního materiálu účastníků her z jednotlivých areálů zpátky na oficiální hotel.
A velkého pochybení se Rusové dopustili i přímo na naší výpravě a Tereze Kmochové, po jejím posledním vítězství. Zatímco Tomáš Pazdera absolvoval pod sjezdovkou jen obvyklý květinový ceremoniál a pro zlatou medaili si došel až večer na pódium místního divadla, kde probíhal rozlučkový program celé deaflympiády, k všeobecnému překvapení přinesli Kmochové i oběma Rakušankám v cíli slalomu na stupně vítězů kromě kytek a plyšového mamutího maskota také medaile.
Bylo to neobvyklé, ale absurdita okamžiku vynikla až o chvíli později, kdy se situace opakovala při vyhlášení slalomu v kategorii mužů. S tím rozdílem, že vítěznému Italovi zahráli, jak se sluší a patří, italskou hymnu. Tereze Kmochové však při dekorování a pózování fotografům hrála z reproduktorů jen ústřední melodie ze slavné americké televizní mýdlové opery, seriálu z let 1978 až 1981, Dallas… Zvláštní tečka za osmnáctou zimní deaflympiádou, kterou ovšem budou navždy charakterizovat zlaté hody českých reprezentantů.
David Soeldner, Chanty-Mansijsk
Foto: Jan Malý / fotomaly.cz
