Jeho jméno je neodmyslitelně a už velmi dlouho spojeno se stolním tenisem. Má za sebou výrazné úspěchy – a před sebou aktuálně mistrovství Evropy ve Slovinsku. „Sportovec neustále sní a chce zvedat laťku výše a výše. No, já už mám po sportovní stránce splněno,“ směje se stolní tenista Ivan Karabec. To ale neznamená, že by rezignoval na touhu po cenných kovech.

„Můj otec hrál stolní tenis na ligové úrovni, to on mě k němu přivedl, když mi bylo deset. Postupem času mi tenhle sport učaroval a už pro mě neexistovalo nic jiného,“ vzpomíná Ivan Karabec na své první setkání s pálkou a malým bílým míčkem.

Přitom předtím se snažil prosadit ve fotbale, kterému se věnoval tři roky… jenomže ten ho prý nebavil. „Hrál jsem ho spíš proto, že jsme měli hřiště za barákem,“ krčí rameny český reprezentant.

Vloni v Riu absolvoval svou už šestou paralympiádu. Ani tak ale jeho nadšení z účasti na největším svátku sportovců a sportovních příznivců časem nezesláblo.

„Že je to největší svátek sportovců, jde vidět po všech stránkách, od propagace, nových sportovišť přes péči o sportovce, organizaci zahajovacího a závěrečného ceremoniálu až k tomu, že se tohohle podniku účastní nejlepší sportovci světa. Prostě je to svátek sportu. A jen jednou za čtyři roky. Mistrovství světa nebo Evropy je častěji, a i když jsou to taky velké podniky, paralympiáda prostě vede,“ říká hráč, který nedávno oslavil sedmatřicáté narozeniny.

A že toho za těch sedmatřicet let stihnul opravdu hodně. Především si na krk pověsil zlatou medaili na paralympiádě v Sydney 2000. Pyšní se i titulem mistra světa z roku 2006 a třikrát byl také mistrem Evropy (2003, 2007 a 2009). S Baníkem Havířov, za který hraje, vybojoval dvě bronzové medaile v extralize mužů.

„No jo, jsem paralympijský vítěz, mistr světa, mistr Evropy… ale i tak bych chtěl ještě nějakou tu medailičku přidat,“ směje se rodák z Českých Budějovic, který ale od svých čtrnácti žije právě v Havířově. „Například teď ve Slovinsku bych moc rád na nějakou dosáhl, před dvěma lety jsem byl v dánském Velje bronzový, a kdybych o teď zopakoval, budu spokojený,“ usmívá se Karabec.

„No a pokud mi to zdraví dovolí, chce se držet ještě nějakou dobu ve světové špičce – momentálně mi ve světovém žebříčku patří sedmé místo a v Evropě jsem čtvrtý,“ připomíná Karabec, že ve svém věku ještě rozhodně nepatří do starého železa.

„A až nebudu hrát? Chtěl bych vybudovat akademii stolního tenisu a možná objevit a vychovat dalšího Ivana Karabce…“

Motivace? Pořád veliká

Zatím ale hraje, a hraje skvěle. Že má za sebou šest paralympiád, to ho o motivaci podívat se ještě na nějakou další nepřipravilo. Nebo nějaké další? „Vše samozřejmě závisí na zdraví, které mi zatím slouží. Mým cílem je teď určitě účast na paralympijských hrách v Tokiu 2020. Pokud to vyjde, oslavil bych tam svoje čtyřicetiny. A pak uvidíme…,“ nechává si otevřená zadní vrátka sportovec, který se narodil s nevyvinutou levou rukou.

„Mám kvůli tomu špatnou koordinaci, protože mám levou ruku kratší a lehčí, a mám třeba problémy s nadhozem při podání, protože mi chybí prsty. Ale na druhou stranu to není tak velký handicap, abych nemohl hrát českou extraligu se zdravými, a to už několik let,“ připomíná Ivan Karabec.

Mezi světovou konkurencí má jeho jméno pořád zvuk. I když ta je rok od roku větší. „Objevují se mladí hráči, anebo ti starší, kteří hráli mezi zdravými, pak se jim stal nějaký úraz a přešli k handicapovaným. Většinou vládnou hráči z Číny, ale ne v takové míře jako u zdravých. Občas je my Evropané dokážeme porazit,“ zmiňuje stolní tenista, který je mezi handicapovanými hráči něco jako Petr Korbel mezi těmi zdravými. A to není zadarmo.

„Hraju a trénuje ve špičkovém extraligovém klubu SKST Baník Havířov a připravuji se se zdravými skvělými hráči, proto je pro mě příprava velmi intenzivní a velmi kvalitní. Začínáme kolem poloviny července, sezona pak končí další rok v květnu. Třikrát týdně trénujeme dvoufázově, v pondělky a pátky máme trénink jeden. O víkendu se pak hrají ligové soutěže nebo turnaje,“ dává nahlédnout do vlastního harmonogramu Karabec, který má ale o budoucnost českého stolního tenisu tak trochu obavu.

„S nastupující generací to nevidím růžově. Je mi sedmatřicet, Danielu Horutovi o rok méně. A až my dva skončíme, myslím, že nemáme moc nikoho, kdo by to vzal po nás. Ano, máme šikovné mladé hráče, jako Špalka, Půlpána nebo mladičkého klučinu z Františkových Lázní, ale tam je to ještě o tvrdé práci a dřině, a při té konkurenci, jaká teď je… medaile z paralympiád, mistrovství světa a Evropy prostě budou viset hodně vysoko. Sám na sobě jsem poznal, kolik to stojí úsilí. Ale doufám, že časem se dravé mládí přeci jen prosadí a bude ty medaile vozit, tak jako já a moje generace,“ přemítá jeden z nejlepších stolních tenistů světa.

Zpátky do Sydney

Volného času mnoho nemá, a proto vítá každou chvíli, kdy si může odpočinout. „S přítelkyní Milanou pak rádi navštívíme wellness, uvaříme si dobré jídlo a koukneme na pěkný film. Anebo si užíváme radosti s dvouletou vnučkou Emičkou,“ poodhaluje něco ze svého soukromí Ivan Karabec.

Největším vzorem a inspirací jsou pro něj rodiče, bez kterých by prý nikdy nebyl tam, kde je, a nedosáhl na tolik úspěchů. „Udělali pro mě strašně moc. Stejně jako moje přítelkyně, která je mi oporou a vytváří mi krásné zázemí, které je v profesionálním sportu hodně důležité. Po sportovní stránce je pro mě vzorem Milan Orlowski, jeden z nejlepších stolních tenistů československé, evropské i světové historie. Navíc jsme už řadu let kamarádi,“ nezapomíná šestinásobný paralympionik na poděkování těm, kteří se na jeho dosavadních úspěších podíleli.

A co by si kromě zisku nějaké té další medaile Ivan Karabec přál?

„Ještě jednou bych se chtěl podívat do Austrálie, do Sydney. Tam jsem dosáhl na největší úspěch v životě, zlatou paralympijskou medaili. Je to moje srdcová záležitost…“

Tereza Kubíčková