Před nedávnem přivezl z mistrovství Evropy dvě medaile – ze soutěže jednotlivců i týmů. A přitom se místo stolního tenisu mohl Jiří Suchánek věnovat rugby. „Zkoušel jsem i jiné sporty, ale kromě ragby mě nic nebavilo tak, abych to dělal s větším nasazením,“ říká v rozhovoru pro web ČPV rodák z Chlumína, mimo jiné i majitel bronzové paralympijské medaile.

Jak jste se dostal ke stolnímu tenisu?

Jako většina jsem vyzkoušel mnoho sportů. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že mým sportem číslo jedna bude ragby. Když jsem se ale přestěhoval do Liberce, hledal jsem sport, na který nebudu muset dojíždět sto kilometrů. Nabídl se pinčes, který byl přímo v Liberci.

Dočetla jsem se, že po autonehodě, kterou jste zázračně přežil, jste propadl alkoholu a dostal vás z toho právě sport. Pamatujete si ještě, kdy a jak přišel ten zlom, při němž jste si řekl, že chcete život žít jinak?

Média mnohdy přehání. Pil jsem o něco víc než jiní, to je pravda, ale to bylo z nudy a nevím, kde bych hledal pomyslnou hranici, kdy už to bylo moc. Postupně jsem bral vážně sport a oba koníčky bylo těžké zvládat. V tuhle chvíli přišel i ten zlom.

Jsou pro vás od toho osudného data (19. 9. 1999), kdy se stala nehoda, čísla 1 a 9 nějak významná, nesázíte třeba na ně ve Sportce?

Nijak to neprožívám. Je ale pravda, že datum je to zajímavé…

Po zmíněné nehodě jste skončil na vozíku a nebylo to úplně lehké období. Dnes sám pomáháte jiným právě s tím, jak žít na vozíku. Jak se tohle dá naučit? Jinými slovy, popsal byste, jak vypadá váš pracovní den na liberecké spinální jednotce?

Na pozici instruktora soběstačnosti už od února nepracuji. Podstatou mé funkce bylo naučit, alespoň v rámci možností a zdravotního stavu, klienta co nejvíce soběstačnosti. Od základu, jako je jízda na vozíku v interiéru, posazení z lehu, manipulace s dolními končetinami, oblékání až po jízdu na vozíku v exteriéru, na zadních, případně přesuny do auta s naložením vozíku. Nácviky jsem prokládal také posilováním. Radil jsem také s bezbariérovými úpravami a vůbec vším, co se týká života na vozíku.

Říkáte, že tuhle práci už neděláte – co vás teď živí?

Nyní pracuji v české firmě Kury, která vyrábí mechanické vozíky pro tělesně postižené. Montuji vozíky, pracuji na vývoji novinek, ale také díky kurzu správného sedu a dalším. Zaměřuji také na míru vozíky klientům, kteří k nám do firmy přijedou.

Londýn 2012 pro Vás byl paralympijskou premiérou, jak na ni vzpomínáte?

Nevím, nevzpomínám. Asi proto, že se tam nic zásadního nestalo.

Vloni v Riu jste možná trochu překvapivě vybojoval bronzovou medaili. Věřil jste si před zahájením Her, že byste mohl dokráčet až takhle vysoko?

Neřekl bych, že to bylo překvapení. Ne větší než u jiných hráčů. Herní úroveň prvních patnácti hráčů světového žebříčku je velmi vyrovnaná. Vždy se hraje od nuly a do konce. Každý zápas je jiný a při tak vyrovnaném žebříčku může za určitých okolností porazit kdokoliv kohokoliv. Na medaili jsem měl herně už v Londýně. V roce 2012 jsem porazil celou světovou špičku. Bohužel, tam jsem vyhořel v hlavě a stáhla mě atmosféra. V Riu jsem si dal na vše pozor a věděl jsem, do čeho jdu.

Hrajete stolní tenis někdy taky proti zdravým, míněno i v soutěžních zápasech? Máte proti nim nějaké výhody?

Ano, hrával jsem, ale z časových důvodů již soutěž nehraji. Je to škoda. Byla to velmi dobrá forma tréninku. Jedinou výhodou je, když má podání protihráč, že nesmí podávat do strany. Pak už ale může hrát cokoliv, samozřejmě i do stran.

S manželkou vychováváte syna, kterému teď budou tuším dva roky. Bude z něj taky stolní tenista? Nedostal místo dudlíku pingpongový míček?

To vůbec netušíme. Když bude mít zájem… Každopádně malou pálku už má. Dudlík Jiřík nepoužíval (úsměv).

Čemu se věnujete ve volném čase, jaké máte koníčky?

Bohužel volného času mám velmi málo. Zaměstnání a pinčes zaberou mnoho času. Snažím se proto zbytek času věnovat rodině. Když se mi povede ušetřit nějaký čas, rád zajedu na ryby.

Bronz z Ria bude asi vaším největším sportovním úspěchem, pokud vím, máte ale řadu jiných – teď třeba čerstvé stříbro a bronz z ME ve Slovinsku… jaké další?

Je to například stříbro z mistrovství Evropy v roce 2009, 2013. Dostal jsem se také mezi osm nejlepších na MS v Koreji a Číně.

Jak si stojí čeští stolní tenisté ve světové konkurenci? A kam vlastně byste to chtěl ve své kariéře ještě dotáhnout?

Spíš bych se ptal na to, jak si stáli. Například v roce 2000 jsme na paralympiádě v Sydney obsadili v počtu medailí 5. příčku (9 medailí). Na další paralympiádě 2004 to bylo 7. místo (3 medaile). To bylo také naposledy, až do Ria, co jsme do pořadí zemí ve stolním tenise nějak promluvili. Spíš bych se ptal, kam ještě náš sport obecně může klesnout.

A kam bych to chtěl dotáhnout? V našich podmínkách se ptám spíše, jestli to někam ještě chci táhnout. Delší dobu sleduji, že se mi zahraniční hráči herně vzdalují a ti noví mě velmi rychle dohánějí. Takhle to dál nejde.

Tereza Kubíčková