Svůj tým připravoval v extrémně skromných podmínkách, ještě před pár měsíci ani nevěděl, jestli společně odjedou na turnaj, který měl rozhodnout o všem. Přesto dokázal trenér sledge hokejistů Jiří Bříza vytěžit z minima maximum a dotáhnul český tým k vítězství v kvalifikaci a postupu na paralympiádu do Pchjongčchangu. „Udělali jsme maximum,“ oddechl si po návratu z Östersundu.

Jak moc velký kámen vám spadl ze srdce, když bylo jasné, že do Pchjongčchangu pojedete?

No… obrovský. Ale my jsme na druhou stranu byli velmi pokorní v tom smyslu, že jsme neměli úplně dobré finanční zázemí, cestování na kempy bylo těžké a tréninků nebylo tak moc, abych mohl s klidem říct, že jsme skvěle připraveni. Jenže na klucích se to odrazilo v opačném smyslu – výkonnost v porovnání s ostatními týmy měli nejlepší. I když musím podotknout, že třeba Japonci udělali od mistrovství světa v Tomakomai obrovský kus práce, myslím, že hodně překvapili. Švédi a Němci šli do kvalifikace jako poslední dva týmy skupiny A a nepočítali s tím, že tam my budeme dominovat.

V čem byl turnaj nejnáročnější?

Především to byl nápor na psychiku. Kluci se hrozně toužili dostat na třetí paralympiádu v řadě, je to skvělá parta a pro mnohé z nich to asi bude paralympiáda poslední. Všichni proto udělali maximum ze sportovního i organizačního hlediska – a to se odrazilo na výkonech. Chtěli jsme se prostě vrátit tam, kam patříme.

Papírově jste byli asi největšími kandidáty na první místo – bylo těžké tuto roli potvrdit?

Určitě to bývá těžké potvrdit, ale kdy jsme se bavili v zákulisí, roli favorita jsme tak úplně neplnili. Třeba z chování Němců a Švédů ze začátku týdne bylo cítit, že si věří, že to ovládnou a přehrají tři týmy z B skupiny. No, po dvou odehraných zápasech jsme jim tak trochu zavřeli ústa… Dokonce tam byl trenér Kanady na pozorování případných soupeřů, a pak nám gratuloval v tom smyslu, že si ten postup zasloužíme, a dodal, že herně budeme určitě černým koněm skupiny na paralympiádě.

V prvních dvou zápasech proti Slovensku a Německu jste soupeře doslova rozdrtili. Bylo těžké udržet hráče motivované a koncentrované pro duel se Švédskem?

Proti Švédsku to bylo jiné v tom, že tenhle soupeř se hodně probudil a najednou to byl tým, který známe ze Soči nebo turnajů. Oni mají velkou kvalitu, z té pětice týmů, co tam byla, mají jako jediní herní styl podobný našemu – kombinační. Vždycky, když na sebe narazíme, je to hokejovější zápas. My se na ten zápas těšili, chtěli jsme vyhrát, jenže oni měli nůž na krku, tak do toho vletěli. Nám utekl začátek utkání, a i když jsme pak dali úvodní gól, oni šli za tím vítězstvím dál. I pro svou informaci jsem do tohohle utkání postavil druhého gólmana Honzu Matouška, Michal Vápenka chytal až poslední třetinu a s klukama to udrželi. Musím říct, že takový zápas jsme hodně potřebovali, jinak bychom si tenhle styl hry nevyzkoušeli. A výhra je o to cennější, taky jsme asi pobavili nějaké fanoušky doma těmi zvraty v utkání.

Myslíte to, jak se pořád měnilo skóre a pak jste dali dvě branky během půl minuty? V koncovce se z toho zrodilo pěkné drama. Jakou tepovou frekvenci by vám lékař naměřil při závěrečném hvizdu?

Na konci už ani ne, to už jsem věděl, že to dáme. Tepovka mi spíš klesala, sedal na mě pocit z toho úspěchu, protože jsme věděli, že budeme v „asijské“ skupině pro paralympiádu. Šedivěl jsem spíš v momentě, když to soupeř otočil na 3:2 pro něj, a to jsem zešedivěl až na zadku! Normálně hokejisti v lize hrajou takových zápasů hromadu, jenomže my ve sledgi takových utkání moc nemáme, hraje se 3×15 minut, moc času není. Kdyby šli Švédové do dvoubrankového vedení a šli jsme do kabiny, už by to udrželi. Ale radši beru tenhle zápas, než když někomu dáme 5:0, pak totiž budeme vědět, že se to dá otočit i za nepříznivého stavu.

Na koho jste před turnajem sázel, že by mohl postoupit kromě českého týmu?

Tipoval si pro sebe, že postoupíme my, Švédi a Němci. Ohromně mě překvapili Japonci, zapracovali na tobě od Tomakomai. Vrátil se jim jeden hráč, který hrál za Japonsko ve Vancouveru, pak se nějak neshodli a byl vyřazen z kádru a hrál americkou ligu ve Philadelphii. Teď ho vzali zpátky a byl to jejich rozdílový hráč. Až na pár výjimek nás k ničemu nepustili, to byl klíč toho zápasu. Předtím jsme seděli doslova s otevřenou pusou, když Japonci porazili Německo 6:2, a říkali jsme si, co to jako je? A já najednou začal přemýšlet, tyjo, tak tady najednou máme ne tři, ale čtyři kandidáty na postup…

Byl jedním z rozhodujících faktorů toho, že jste uspěli, fakt, že sestava týmu se vlastně víceméně nezměnila už delší dobu, že jsou kluci sehraní a vědí, co od sebe mohou vzájemně čekat?

Je tam 90 % hráčů, kteří se znají dlouho, ale udělali jsme složení pětek, které by bylo nastaveno pak na paralympiádě. A byli jsme rádi, že se prosadili i střelecky, zvedlo jim to sebevědomí.

Jak do týmu zapadli nováčci Karel Wagner a Pavel Doležal?

Obstáli na jedničku, až na pár drobností, kádr doplnili skvěle, umějí se prosadit střelecky i zodpovědně bránit. Jediná špatná zpráva pro nás tak bylo zranění Míry Hrbka v prvním zápase, čeká ho větší vyšetření, má asi vážněji poraněné rameno. Doufáme ale, že se dá dohromady a do Koreje s námi odletí.

První místo v kvalifikačním turnaji pro vás znamená výhodu při nasazení do paralympijských skupin, co to přesně znamená?

Ve světovém rankingu jsme teď šestí, tedy za tou pěticí, která měla paralympiádu už jistou. Na paralympiádě budeme ve skupině, které se myslím říká červená nebo asijská – spolu s námi jsou tam ještě Američané, Korejci a Japonci. I tak to ale bude těžká skupina, progres Japonců už jsem zmiňoval, USA, to je úplně jiná liga. A Korea? Dostali obrovský balík peněz, aby mohli pracovat profesionálně, v tomhle systému jedou už rok, bude u nich obrovský posun. I když, u nich to byla vždycky hra založená spíš na skvělé fyzičce a tvrdé hře, postrádají naopak hokejovou chytrost a kombinaci, v tom je budeme převyšovat. Teď musíme zapracovat ještě na kondici a rychlosti, abychom se jim vyrovnali a právě je trumfli kombinační hrou. Mimochodem, Korea bude naším prvním soupeřem na paralympiádě.

Do startu paralympiády zbývá necelých pět měsíců. Jak teď bude vypadat program českého sledge hokejového týmu?

Nevíme, protože nemáme na stole žádné prasátko, které by štěrchalo, netušíme, co bude. Kluci mají dost tréninků a klubových zápasů, což by mělo stačit, ale nevím, jestli bude. Doufám, že se někde objeví nějaký zdroj. Teď se kluci budou věnovat svým rodinám a vrátí se do práce. V prosinci vymyslíme program, co a jak dál. Každopádně, při neúčasti potrestaného Ruska bude na paralympiádě obrovská šance zahrát si semifinále a pak o bronzovou medaili. Výš nemyslíme, protože Kanada a USA jsou úplně jiný level, byl by zázrak, kdyby tyhle dva týmy nehrály o zlato.

Tereza Kubíčková

Foto: ČATHS