Z paralympijských her už má doma stříbro a bronz, teď chystá velký návrat. Zrakově handicapovaná lyžařka Anna Pešková, která si medaile na krk pověsila ještě za svobodna jako Kulíšková, se těší na start v Pchjongčchangu a společně s trasérkou Michaelou Hubačovou slibují, že ze sebe vydají to nejlepší, co budou umět.

Paralympijskou premiéru si sympatická blondýnka odbyla v roce 2006 v Turíně, tehdy jí ještě traséra dělal její táta. Trať v Sestriére je dodnes jednou z jejích nejoblíbenějších – jak by taky ne, když si ze super-G odvezla stříbrnou medaili… V obřím slalomu obsadila nepopulární čtvrtou příčku.

Ve Vancouveru 2010, kde už měla jako trasérku Michaelu Hubačovou, se od ní medaile víceméně očekávala, nejvíc si věřila do sjezdu, i když trať byla extrémně těžká. Jenomže ten byl nakonec kvůli počasí zrušen. Ze super-G tehdy vytěžila v Kanadě bronz. Byla jedinou českou medailistkou paralympiády ve Vancouveru. Pak závodila ještě rok.

„Poslední závod, který jsme spolu s Míšou absolvovaly, byl v Sestriére v roce 2011, kde se nám podařilo zvítězit. Já jsem pak dokončila vysokou školu, obor žurnalistika, a rozhodla jsem se, že s přítelem odjedeme na rok do Kanady získat nějaké zkušenosti a vypilovat si angličtinu,“ vzpomíná Anna Pešková.

„Mým cílem bylo, že tam budu i trénovat, lyžovat, a abychom si udržely body, že absolvujeme i nějaké závody. Bohužel to nakonec nebylo možné, víceméně z finančních důvodů. Nakonec jsme v Kanadě zůstali s přítelem roky dva, tím pádem jsme ale neměly s Míšou potřebné body ve světovém žebříčku, takže jsme se logicky nemohly zúčastnit paralympiády v Soči 2014, kterou jsme vynechaly,“ vysvětluje česká lyžařka, která se narodila s takzvaným trubicovým viděním – to znamená, že má zúžené zorné pole jen na 4 stupně (zatímco běžně je to 180˚) a chybí jí periferní vidění.

„Po návratu jsem se vdala a narodila se mi dvojčata, kterým je teď rok a půl, byla to spousta práce, i když samozřejmě i radosti,“ rozesměje se Anička, jak jí všichni říkají, zvláštním smíchem, který pochopí jen ti obdaření potomky.

Vloni na jaře se s Michaelou Hubačovou rozhodly, že zkusí startovat na mistrovství republiky. A zjistily, že lyžování jim pořád ještě dost dobře jde.

„Dostaly jsme nabídku, že bychom to mohly zase zkusit. Na podzim jsme pak absolvovaly trénink, pár závodů, a podařilo se nám vyjet body, abychom se mohly zúčastnit letošní paralympiády v Koreji,“ shrnuje Pešková, jež vyniká především v rychlostních disciplínách, stručně cestu, která vedla až k nominaci do Pchjongčchangu.

Držet se té před sebou

Zrakové postižení je pro lyžaře specifické v tom, že na svahu nejsou sami. Kromě kontroly vlastní jízdy a soustředění se na ni musejí zvládat ještě sledovat člověka, který jede před nimi, traséra. A vnímat, co jim říká do vysílačky.

„Díky vysílačkám, které máme zabudované do helmy, spolu můžeme komunikovat. Před závodem máme prohlídku trati, kde ji celou nastudujeme. Já pak tyhle informace předávám Aničce během závodu. Zatímco ona startuje ze startovní branky jako zdraví lyžaři, já stojím kus před ní, ona si mě na začátku vyhledá, odstartujeme a drží se mě,“ popisuje trasérka Michaela Hubačová, jak vypadá jízda někoho, kdo má velmi znesnadněné vidění.

O cílech pro blížící se paralympiádu se jim moc mluvit nechce. I když formu zjevně mají – vždyť z posledních závodů Evropského poháru v Sella Nevea přivezly Pešková s Hubačovou dvě stříbra a bronz!

„Do Koreje se samozřejmě těšíme, získáme tam nové poznatky a můžu myslím za nás obě slíbit, že ze sebe vydáme to nejlepší, co budeme umět…,“ uzavírá s úsměvem Michaela Hubačová.

Tereza Kubíčková

Foto: Facebook Michaely Hubačové