Výkonná předsedkyně ČPV Alena Erlebachová před několika týdny poskytla rozhovor sportovní redakci České televize. Do nedávno odvysílaného Paralympijského magazínu se ale nevešly ani všechny otázky Jakuba Bažanta, natož odpovědi A. Erlebachové. Proto přinášíme tento rozhovor, aby objasnila to, co v magazínu mnohdy bylo jen „naťuknuto“ anebo nezaznělo vůbec.

Paní výkonná předsedkyně, kam by měl směřovat tuzemský sport handicapovaných v nejbližších letech?

„Je bez jakékoliv diskuse, že sport handicapovaných v Česku musí následovat světový trend posledních let, kterým je profesionalizace handicapovaných sportovců a podpora těch nejlepších reprezentantů. Není to ale něco, o čem by mohl ČPV rozhodnout sám od sebe a takříkajíc od stolu. Profesionalizace sportu handicapovaných je především politickým rozhodnutím, neboť jeho finanční podpora se uskutečňuje primárně formou státních dotací prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Druhým trendem je začleňování handicapovaných sportovců pod sportovní svazy zdravých, jak to známe například z cyklistiky, kde to na mezinárodní úrovni funguje už řadu let. Opět jde o něco, o čem ČPV nemůže rozhodnout sám o vlastní vůli, ale musí se na spolupráci shodnout s konkrétními sportovními svazy. U každého takového sportu a spolupráce by přitom mělo platit, že se bude týkat všech handicapů, které jsou v ČPV zastřešeny.“

Zastavme se u profesionalizace těch nejlepších handicapovaných sportovců a našich reprezentantů…

„Přestože se na první pohled zdá, že jde hlavně o peníze pro tyto sportovce, jde o dost komplexní problematiku. Jednak jde, jak jsem již zmínila, především o politické rozhodnutí. Chceme mít z našich nejlepších sportovců profesionály, jak je dnes už běžné v řadě jiných států? Pokud ano, tak tomu musí dát zelenou politici. To oni rozhodují o státním rozpočtu a o přerozdělování vybraných daní. Vláda, ministerstvo školství a parlament, to jsou orgány, které rozhodují, kolik financí půjde na sport – a v tom i na sport handicapovaných. Na druhé straně je profesionalizace v kompetenci přímo jednotlivých sportovních svazů, přičemž průkopníky jsou v tomto směru bezesporu tělesně handicapovaní sportovci a spastici.

ČPV je někde mezi tím v pozici národního paralympijského výboru, který na jedné straně zastřešuje tuzemské svazy handicapovaných sportovců vůči Mezinárodnímu paralympijskému výboru a MŠMT a na té druhé je pro členské svazy jakousi servisní organizací, pokud jde o vrcholové akce, tedy paralympiády, deaflympiády a Global Games.

To ale neznamená, že by ČPV nemohl přijít s vlastní iniciativou, jako je třeba návrh na vytvoření Top Teamu, kde jsme se inspirovali jak Českým olympijským výborem, tak podporou sportu handicapovaných na Slovensku. Smyslem je nadstandardní podpora přípravy těch sportovců, kteří se na posledních vrcholových akcích umístili do pátého až osmého místa v první polovině startovního pole. Významný posun vidím v tom, že v tomto případě jsou finance určeny konkrétním sportovcům a že ze strany ČPV jde o jasný posun k systémovému financování a profesionalizaci konkrétních sportovců. Návrh jsme ministerstvu předložili koncem loňského roku, čekáme, zda bude schválen a zda bude možné čerpat finance přímo na konkrétní sportovce, kteří splní podmínky programu. Mimochodem, v tomto kontextu také musím zmínit zařazení handicapovaných sportovců do Sportovního centra MŠMT, kde se nám podařilo prosadit podporu 16 sportovců.“

Cožpak ČPV nemá žádné finanční prostředky, kterými by mohl ty nejlepší sportovce podporovat jako profesionály?

„Je bohužel zažitým omylem, že Český paralympijský výbor disponuje nějakým zásadním rozpočtem, i to, jaká je jeho role, pokud jde o přípravu sportovců. ČPV disponuje omezeným množstvím prostředků a od roku 2013 nedostává od MŠMT žádné dotace, ty jdou přímo členským sportovním svazům, které s nimi nakládají dle svého uvážení a preferencí. Takže pokud se některý svaz rozhodne podporovat více například cyklistiku, o to méně v tom kterém svazu zbude na jiné sporty.

ČPV nemá jiné prostředky, jak navyšovat podporu. Jednou z mála možností, ale bohužel až zpětných, je navyšování odměn za medaile. To ale opět souvisí s financemi ze státního rozpočtu.“

Z čeho by se tedy vrcholový sport měl financovat? Jak jsou pro to nastavena kritéria?

„Kritéria jsou nastavena a zdroje financování vrcholového sportu handicapovaných jsou dány – ministerstvo školství má zpracované jednotlivé programy a disponuje rozpočtem, který přerozděluje do sportovních svazů handicapovaných.

Myslím ale, že bychom neměli hovořit jen o financování vrcholového sportu handicapovaných, ale o financování jejich sportovních aktivit vůbec. Pokud nebude financována členská základna, nevzejdou z ní žádné talenty ani reprezentanti. A financovat jen hrstku vyvolených vrcholových sportovců v podstatě popírá podstatu sportu handicapovaných.

Je třeba si přiznat, že v motivaci ke sportu u zdravé a u handicapované populace jsou rozdíly. Příklad? Tak třeba pro spasticitou postižené děti je sport, respektive jakákoliv tělesná aktivita, doslova životní nutností, protože jim pomáhá překonávat jejich omezení. Sport tisícům takto postižených lidí zlepšuje kvalitu jejich života nesrovnatelně více, než tzv. zdravé populaci. U řady tělesně postižených je sport formou vypořádání se s následky zranění anebo handicapu a motivací k dalšímu uplatnění se ve společnosti. Obecně u postižených může hrát roli snaha smazat svůj handicap porovnáním svých sportovních výsledků s takzvanou běžnou populací.

Sport handicapovaných – a mějme v patrnosti všechny handicapy – nemůže být postaven jen na podpoře těch nejlepších. Když to přeženu: splníme sny několika desítkám nebo stovce handicapovaných a vezmeme podporu dvaceti tisícům handicapovaných? Přestože si vážím výsledků těch nejlepších handicapovaných sportovců a mám k nim hlubokou úctu, nemohu opomenout sociální, zdravotní, mentální a další potřeby, které mají ostatní postižení sportovci, kteří na stupínky vítězů na vrcholných akcích v životě nevystoupí. Čili jde o to najít poměr v podpoře těch s potenciálem nejlepších výsledků a těch, kteří jich nikdy nedosáhnou. Zdraví sportovci mají východiska jasná. U těch handicapovaných tomu tak napříč postiženími není.

Tím jsme se dostali k další otázce – a sice ke spolupráci handicapovaných sportovců s tzv. svazy zdravých. Neměli by být reprezentanti – konkrétně třeba sledge hokejisté – přímo pod hokejovým svazem?

„Jistě by mohli, ale! Je to důležitá otázka, jenže její řešení není jen na tom, co si myslí ČPV. Uvedu jako příklad cyklistiku. Zde se už před lety dohodl Mezinárodní paralympijský výbor s Mezinárodním svazem cyklistiky a národní paralympijské výbory a cyklistické svazy se tomu následně musely uzpůsobit. A funguje to.

U sledge hokeje je výchozí situace odlišná. Jde o sport, který se týká jednoho z pěti handicapů v rámci členských svazů ČPV. Současně jde o finančně náročný kolektivní sport, který konkrétní členský svaz, zrovna tak jako jiné kolektivní sporty, nemůže z běžně poskytnutých dotačních prostředků ufinancovat.

Ale to, co by nás mělo zajímat především, je, jak by konkrétní sportovní svazy respektovaly potřeby jednotlivých handicapů. V minimalistické rovině by to znamenalo, že by pro každý druh postižení musely mít specializované trenéry nebo traséry či vodiče, pokud jde třeba o zrakově handicapované.

Otázka tedy zní: Jsou sportovní svazy nepostižených sportovců na takovou spolupráci připraveny? Mají na to vyčleněny finance, anebo je budou ukrajovat z rozpočtů sportovních svazů handicapovaných? Příklad cyklistiky ukazuje, že víceúrovňová a vícestranná spolupráce je možná, ale musejí být dobře nastavena pravidla. Na druhé straně ale existují sporty, které si Mezinárodní paralympijský výbor bude chtít i do budoucna nechat pod svou správou. V případě těchto sportů vidím spolupráci se svazy zdravých jako předem svázanou danými limity.“

Na závěr otázka, kterou jste určitě čekala. Kdy budou nové stanovy?

„Nové stanovy jsou připraveny a interně napříč svazy prodiskutovány již několik let. Problémy jsou dva. Tím prvním je jejich neuzavřenost, což znamená vnášení dalších a dalších změn, nad nimiž nepanuje všeobecná shoda členů. Ale tím hlavním je, že nové stanovy vycházejí z toho, že v ČR bude existovat jen jeden sportovní svaz tělesně handicapovaných sportovců, a bohužel, ty dva stávající se dodnes nebyly schopny dohodnout se na svém sjednocení. Ze strany ČPV nejde o alibismus, jde o to, že takovou dohodu nikdo nedokáže ovlivnit. ČPV nesčetněkrát vyzval oba svazy ke sjednocení, navrhl různá řešení a fakticky vyčerpal své možnosti.“