Byla to jeho premiéra na paralympijských hrách. A asi na ni hned tak nezapomene. Přesto, že dělal, co mohl, inkasoval z hole rozjetých amerických sledge hokejistů deset branek. Že by ale Martin Kudela věšel hlavu, to ani náhodou. „Jednou na to budu vzpomínat, ale především už nebudu chtít připustit, aby se to opakovalo,“ prohlašuje.

Úvodní utkání českého celku proti Korejcům odchytal velezkušený Michal Vápenka. Ale Kudela už tehdy víceméně věděl, že proti Američanům se postaví do brány on.

„Trenér to tak nějak naznačil. Ale oficiálně mi to bylo oznámeno až půl hodiny před rozbruslením. Byl jsem na to připravený, ostatně jako na každý zápas, bral jsem to prostě jako další věc ve své kariéře,“ pokrčí rameny mladý gólman.

Jak se skóre na straně sebevědomých Američanů navyšovalo, emoce byly napjatější, to přiznává. „Ale nikomu nemůžu nic vyčítat. Klukům docházely síly, zejména pět minut před koncem druhé třetiny. Oni ale nechali na ledě všechno,“ vyzdvihuje výkon svých spoluhráčů.

Utkání s Američany mu prý připomnělo sledge hokejové začátky ve Studénce, kde podobně vypadal takřka každý ligový zápas.

„Proto jsem z toho tlaku soupeře a množství střel či gólů nijak zvlášť překvapený nebyl. Znám ten pocit pět let, už jsem na to zvyklý. Jednou budu na premiérové utkání na paralympiádě vzpomínat víc, ale především už nebudu chtít připustit, aby se opakovalo,“ podotýká s tím, že trenér Jiří Bříza ho po duelu pochválil, že odvedl dobrou práci.

„Myslím, že mezi jeho zákroky bychom našli i tzv. save of the week, tedy zákrok týdne. Bylo úžasné, jak na něj jeli dva samotní soupeři a on tam položil pádlo a zabránil jasnému gólu. Na střídačce jsme v tu chvíli vyskočili nadšením, jako bychom dali branku! Jsem za něj hrozně rád, že to zvládl psychicky, protože inkasovat deset gólů nebylo jednoduché. Navíc se jednalo o jeho první velkou zkušenost z větších turnajů – a obstál v ní výborně. Asi nám roste takové nové malé Vápno,“ usmíval se v narážce na druhého brankáře Michala Vápenku, který patří mezi sledge hokejové legendy, trenér Jiří Bříza.

„Martin je super gólman! I v tréninku z něj šedivíme. A byla paráda, že za námi stál takový brankář. Kdybychom mu my ostatní pomohli víc, nemuselo to dopadnout takhle, ale o něco lépe. Chytal fantasticky!“ připojil se ke chvalozpěvům na gólmana obránce Pavel Doležal.

Bříza ocenil americké gesto

„O tom, že do brány půjde Martin, jsme rozhodli už včera, protože sílu Američanů reálně známe, a chtěli jsme, aby si Vápenka nechal pocit z výkonu, který předvedl v utkání s Koreou, i do duelu s Japonskem. Ten pro nás bude důležitý, abychom si v něm zvedli sebevědomí, měli v turnaji konečně výhru a z lepší pozice šli do zápasů o umístění na páté až osmé pozici,“ nastiňuje taktiku Bříza.

Že se americký tým rozjel zejména ke konci druhé třetiny jako střelecká mašinerie, ho nepřekvapilo. „Věděli jsme, že to přijde, jen jsme nevěděli kdy. Oni jsou jiný level. Bylo otázkou času, kdy klukům dojdou síly, hlavně při startech a přebírání hráčů či kotouče. Američané jsou hrozně šikovní, klobouk dolů před nimi. A skládám jim respekt i za to, jak nás ve třetí třetině šetřili a skoro nevystřelili na bránu. To bylo moc hezké gesto!“ ocenil soupeře i po mimosportovní stránce český trenér.

„Psychicky jsme na tom teď tak, jak se před utkáním s USA předpokládalo, nečekali jsme vítězství. A fyzicky? Chápu, že kluci teď budou unavení, ale věřím jim, že na další zápasy budou připraveni,“ myslí si Martin Kudela.

„Doufám, že tu desítku teď hodíme rychle za hlavu a připravíme se na Japonsko. Když to vyjde a porazíme je, další zápas by byl s papírově slabším soupeřem, což by nám v boji o konečné páté místo hodně pomohlo,“ přemítá Pavel Doležal.

Něco jako Jarda Jágr

Český tým má za sebou druhý náročný zápas ve dvou dnech, a bude ještě hůř. V úterý je čeká Japonsko, hned ve středu další utkání. Fyzička i psychika dostávají pořádně zabrat.

„Nemyslím, že by nám výsledek duelu s USA narušil psychiku, počítali jsme s tím, že prohrajeme. Podstatně víc máme v hlavách Koreu, tam to mělo dopadnout jinak, i přes to, že podmínky na přípravu měl výběr pořadatelské země úplně jiné. Ne úplně šťastný je hrací systém. Vzhledem k tomu, že Kanada a Amerika jsou profi týmy o několik úrovní výš, stačí prohrát jeden zápas, pak druhý, a víte, že už nemáte šanci dostat se tam, kam jste chtěli. Kdyby se hrálo ve formátu každý s každým, naše šance by byly větší, ale na kdyby se nehraje,“ pousměje se hořce kapitán týmu Zdeněk Šafránek.

„Hrajeme čtyři dny po sobě, no… ale i když máme starší hráče, fyzička je pořád dobrá. A navíc, my jsme něco jako Jarda Jágr. Už se tolik neženeme dopředu a hrajeme to víc hlavou…,“ směje se lídr českého mužstva.

David Soeldner a Tereza Kubíčková