Pavel Bambousek je v českém paralympijském týmu v Pchjongčchangu jediným lyžařem, který jezdí na monoski. Na chvíli, kdy odstartuje do závodů, musel na korejských svazích čekat i několik hodin a pak ho čekala rozbitá trať. Přesto dosáhl na výborné výsledky. A jako třešničku na dortu si užije pozici vlajkonoše při závěrečném ceremoniálu – byť původně zvolili sportovci někoho jiného.

Slalom byl posledním závodem na paralympiádě, ale pro Tebe bohužel skončil už po prvním kole. Co se na trati stalo?

„U slalomu na takhle těžkém kopci je hrozně důležité, aby se člověk chytil hned od začátku, aby během prvních pár bran dostal ten správný rytmus, který si poveze až dolů do cíle. To se mi bohužel dneska nepovedlo, minul jsem bránu v průjezdu a tím pro mě závod skončil.“

Je to Tvá první paralympiáda, jak bys v krátkosti zhodnotil svoji účast na ní?

„Určitě jsem do sebe chtěl víc, nebudu lhát, že ne. Přesto tu účast nemůžu hodnotit nějak úplně negativně. V rychlostních disciplínách byly docela dobré časy, jen umístění mohlo být lepší, ale vždycky tam přišla nějaké drobná chybička, ale celkově jsem měl ze svých jízd dobrý pocit. Pro moje sebevědomí to bylo plus. Trošku se tam podepsala absence tréninků, které byly kvůli počasí zrušené, to bylo znát. Ale závod se pak odjel regulérně a já jsem spokojený.“

Pracovali jako tým spolu s lyžaři, se kterými se běžně potkáváte na závodech, tentokrát jste tu byli pohromadě. Můžeš ze svého pohledu popsat tuto zkušenost?

„Tím, že se známe a potkáváme se, bylo příjemné být takhle pohromadě. Na menších závodech, kde se potkáváme, nebydlíme dost často ani na jednom hotelu, různě jsme poházení v okolí daného lyžařského střediska. To tu bylo hrozně fajn, že jsme byli po kupě a mohli jsme tu působit jako jeden tým – jako czech team.“

Jaké jsou tvé další cíle po paralympiádě?

„Máme v plánu ještě finále Evropského poháru ve švýcarském Obersachsenu, kde budeme chtít určitě zase zajet co nejlepší výsledky. Tím zimní sezona skončí a budeme se připravovat na tu další. A co bude dál, to uvidíme, záleží na tom, jak vydrží zdraví. Tím, že sportujeme v podstatě jako hobbíci, těžko říct, co nám život přinese – a jestli se budeme moct sportu věnovat tak, jak se mu teď věnujeme. Nárůst výkonnosti napříč naším startovním polem je obrovský a udržet krok s konkurencí jen tak volnočasově je strašně náročné.“

Jsi vlajkonošem pro závěrečný ceremoniál, ostatní si tě zvolili?

„Přišlo mi, že skoro omylem… Jako lyžaři jsme volili vlajkonoše a regulérně jsme zvolili Míru Lidinského, který si myslím, že v očích většiny z nás si to opravdu nejvíc zaslouží, už za jeho životní příběh, za jeho přístup ke všemu. Za to, jaký je. Ale to by nebyl Mirek, aby něco neudělal – měl potřebu udělit nějakou ‚cenu‘ mně. Jsme kamarádi, trávíme spolu spoust času nejen přes zimu na horách, ale i v létě, kdy spolu hrajeme golf, a on ví, co se pro sport v létě i v zimě snažím dělat. A taky ví, že jezdit na monoski, kdy startujeme až jako poslední na nejrozbitější trati, je těžké. A tak jsme nakonec utvořili tým, já povezu vlajku na vozíku a Mirek bude ten vozík tlačit. Z jednoho vlajkonoše jsou dva a myslím, že z toho oba máme radost, vlajku poneseme hrdě.“

Chceš na závěr něco dodat?

„Chci poděkovat všem fanouškům, kteří nám během paralympiády drželi palce, vstávali kvůli nám v brzkým ranních hodinách, aby viděli sledge hokejové zápasy nebo se dozvěděli něco o našem lyžování, jak si vedeme. Doufám, že jsme je nezklamali a že nám budou palce držet i nadále – a nejen nám, ale i těm, kteří budou po nás přicházet a budou sportovat pod naší vlajkou.“

Ota Černý, Tereza Kubíčková