Šesté místo. Takový je konečný výsledek českých sledge hokejistů na paralympijských hrách v Pchjongčchangu. Najdou se určitě tací, kteří budou tvrdit, že měli navíc. Ano, možná měli. Třeba kdyby vyhráli první duel proti Korejcům, mohlo být všechno jinak. Jenomže i tak je šestá příčka na největší sportovní akci handicapovaných sportovců skvělý úspěch. Z mnoha důvodů.

„Na to, jaký máme počet hráčů, jak jsme staří a za jak amatérských podmínek fungujeme, já i konečně šesté místo beru jako velký úspěch,“ uvádí jich hned několik v jediné větě obránce Pavel Kubeš. A ještě víc se rozpovídá kapitán Zdeněk Šafránek.

„Kdybych hodnotil celou paralympiádu, vzhledem k tomu, za jakých podmínek se připravujeme a jak je to doma nastavené, můžeme být rádi, že jsme vůbec tady. To za prvé. A za druhé, že jsme skončili šestí? Já říkám, že to, co hrajeme, je profesionální amatérský rybník! Pokud by podmínky pro sledge hokej v Čechách byly lepší, věřím, že jsme úplně jinde a hrajeme semifinále, protože na Koreu jsme měli. Ale pak nás zbrzdila i únava, krátké pauzy mezi zápasy, zkrátka, vše se na nás nějakým způsobem podepsalo. A protože nemáme tak dobrou připravenost a fyzické fondy, dopadlo to takhle,“ zamýšlí se Šafránek.

„Určitě jsme ale spokojení. V režimu čtyř zápasů v řadě za sebou, což bylo něco, co jsme nikdy nezkusili, a především v utkáních s Japonskem a Švédskem předvedli kluci obrovskou oddanost, makali jeden pro druhého, a sami vidíte, jak tenký je led úspěchu a neúspěchu, mezi tím, jestli máte hrát o sedmé a osmé místo, o páté či šesté, nebo o medaile. Protože kdybychom uspěli v prvním zápase s Koreou v prodloužení, hráli bychom v sobotu s Itálií o bronz. Kluci by měli víc odpočinku, nabrali by více sil, a kdo ví, třeba by se to přiklonilo na naši stranu,“ přemítá teď už jen v rovině teorie český trenér Jiří Bříza.

Má pravdu. Hranice mezi tím, co se považuje za úspěch (zpravidla zisk medaile), a tím, co bývá označováno za neúspěch (zpravidla jakékoli umístění mimo medailové příčky), je strašně tenká. Rozhodují maličkosti. Vteřiny. A v neposlední řadě – podmínky, které jednotlivé týmy v přípravě mají.

„Spokojenost proto panuje i v tom smyslu, že jako jeden z mála týmů v elitní osmičce máme amatérské podmínky, a přitom kromě dvojky USA – Kanada nahoře pořád držíme s ostatními krok. Je to o tom, že kluci jsou talentovaní a vždy do toho dají srdce,“ nachází Jiří Bříza důvody, proč se jeho „zájmový kroužek“, jak reprezentační mužstvo s ironickou nadsázkou označuje, pořád dokáže udržet mezi světovou elitou.

Méně než zahrádkářů na vesnici

Jenomže brzy se může tahle situace ještě změnit k horšímu. Sledge hokejisté stárnou. Což o to, to my všichni. Jenomže za současnými reprezentanty není nikdo, kdo by je na ledě v dresu s českou vlaječkou na rukávu nahradil.

„Klukům bude za chvíli čtyřicet, a třeba o Hrbkovi ani nemluvě, takže máme obrovskou generační mezeru. Je potřeba vytvořit podmínky, mít prostor vyhledávat nové hráče a zapracovávat je do nějakého programu. Další věc ale je, aby nějaký program vůbec byl. Zatím není, všichni máme svá zaměstnání, a tohle děláme jen ve volném čase, a je nás méně než zahrádkářů někde na vesnici. Ano, tak doslova to je,“ posmutní trenér.

„Jasně, jsou tady držáci, jako Zdenda Hábl, Pavel Kubeš či Míša Geier, ti by rádi drželi štafetu až do Pekingu, nicméně je nutno hledat a oslovovat nové tváře, nabídnout jim náš sport v takovém prostředí, abychom je zaujali, aby věděli, že sledge hokej existuje. Vždyť je nás jen deset milionů, to není ani předměstí Chicaga, a Američanům potenciální adepti z válek jezdí už fyzicky připraveni. My pokud najdeme dva tři kluky a jsou mladí, musíme se o ně starat jako o brilianty! Je zapotřebí všechno zásadně změnit, pokud chceme i nadále držet krok s mezinárodní špičkou, což v případě paralympijských her znamená být ve skupině osmi nejlepších sledge hokejových týmů,“ má jasno Jiří Bříza.

Naklonovat Wágnera

Jedním z takových briliantů je benjamínek v sestavě Karel Wágner. Nadaný, nadšený do sledge hokeje. „Dostat se na paralympiádu, to byl můj dětský sen. Díky klukům se mi ho podařilo splnit. Teď mám ještě větší motivaci na sobě dál makat a dostat se v roce 2022 i na Hry do Pekingu,“ naznačuje Wágner, že s ním může trenér Bříza do budoucna rozhodně počítat.

Aby byl český sledge hokej dál konkurence schopný, potřeboval by Jiří Bříza takového Karla Wágnera naklonovat. Asi tak patnáctkrát. Z půlky vychovat obránce, z půlky útočníky. A naradit jimi díry, které vzniknou, až současní reprezentanti opravdu skončí. Třeba pro Miroslava Hrbka nebo Zdeňka Šafránka měl být tečkou za reprezentační kariérou páteční zápas s Norskem. Jenže nastal tak trochu úsměvný paradox, který se postaral o to, že oba dres s lvíčkem na prsou znovu obléknou.

„Mirda Hrbek do duelu pro Norům vůbec nenastoupil, protože měl střevní virózu. No a náš kapitán Zdeněk Šafránek pro změnu utkání nedohrál, protože byl vyloučen na pět minut plus do konce utkání… Takže jim rozloučení přichystáme jiné, při mistrovství světa, které by příští rok měla Česká republika pořádat,“ vysvětlil, jak se věci mají, Jiří Bříza.

Stárneme, i když to není vidět

Těšit ho může alespoň fakt, že kromě velezkušeného Michala Vápenky, který patří mezi nejlepší sledge hokejové brankáře na světě, má teď k dispozici mladého a obrovsky talentovaného Martina Kudelu. Ten prokázal nejen své dovednosti, ale také psychickou odolnost už v zápase proti Američanům, kde inkasoval deset gólů, a po utkání jen pokrčil rameny s tím, že to není nic zvláštního. Stejně jako Wágner, i on si užíval paralympijskou premiéru plnými doušky.

„Pro mne to byl úžasný zážitek, bylo to tady super! Škoda prvního zápasu s Koreou, co nám nevyšel, ale jinak jsem si to tady užil,“ culil se po zápase s Norskem, které také odchytal, Kudela. I on by prý uvítal, kdyby mladých hráčů v české reprezentaci přibývalo geometrickou řadou. „Něco jako nastupující generace u nás prostě není, všechno to stojí na těch starších, jen občas se objeví dva tři mladí kluci. Bylo by moc fajn, kdyby takových bylo do budoucna víc!“

Jedním z těch, o kterých mluví jako o „starších“, je útočník Zdeněk Krupička. Nejdrobnější z českých hráčů, přitom jeden z největších dříčů na ledě, který se mimo něj věnuje třeba paraflorbalu. A umístění na paralympiádě v Pchjongčchangu momentálně nijak dramaticky neprožívá.

„Je vcelku jedno, jestli jsme pátí nebo šestí. Myslím, že jsme toho tady ukázali dost, a přitom nám nedali čas na odpočinek. Samozřejmě, porážka mrzí vždy, ne že ne, a mrzí i fakt, že jsme neobhájili páté místo. Ale jinak se nemáme za co stydět,“ pokrčí stoicky rameny. „A co dál? Uvidíme, jak bude sloužit zdraví. Říkali jsme s kluky, v Pekingu a Číně jsme ještě nebyli a mohli bychom to zkusit se tam probojovat, ale to se všechno uvidí. Přece jen stárneme, i když to není vidět,“ rozesměje se Zdeněk Krupička.

Tereza Kubíčková, David Soeldner