Bojovali, rvali se o vítězství, vzdorovali profesionálům, dvakrát srovnali skóre. Ani to všechno ale nestačilo. Čeští sledge hokejisté podlehli v úvodním a nejdůležitějším utkání paralympijského turnaje v Pchjongčchangu domácím Korejcům 2:3 v prodloužení. A pokud se nepostarají o překvapení proti Američanům, budou hrát „jen“ o co nejlepší umístění místo boje o medaile.

„Z pohledu diváka v ochozech či u televize jsme asi v první třetině působili dost zakřiknutě, protože jsme čekali, s čím na nás vylezou. Předpokládali jsme, že to bude fyzicky náročný hokej do těla, že při něm uplatní svoji rychlost, kterou produkují přímo neskutečnou,“ popisoval úvodní okamžiky duelu útočník Michal Geier.

Korejci sehráli první dějství skvěle, vytvářeli si šance a české hráče k ničemu nepustili. Také proto svítila v kolonce „počet střel na bránu“ u českého týmu po prvních patnácti minutách nula. Ve druhé třetině se produktivita hráčů v bílých dresech znatelně zvedla, jenomže z gólu se radovali domácí – a s nimi celý stadion, s výjimkou malého ostrůvku českých fanoušků.

„Vstup do zápasu nebyl ideální. Ale Korejci měli stejný problém s Japonskem, a včera se za třetinu a půl zmohli snad jen dvě střely. Dnes už měli led osahaný. U nás se z poloviny projevila nervozita, z druhé zodpovědnost zahrát to, co umíme. Navíc soupeř disponoval rychlým pohybem, a to nám dělalo problémy. Až ve druhé třetině, kdy jsme se začali dostávat do jejich obranného pásma, jsem vnímal naději, dovést zápas do dramatického konce. Na druhou stranu jsme měli i hokejové štěstí, protože Korejci nastřelili tyčku a břevno,“ přidal svoje postřehy trenér reprezentace Jiří Bříza.

„Před brankou na 0:1 jsem si při obraném zákroku škrtl o kotouč, dosáhl jsem na něj, ale hokejku jsem držel na dlouhou ruku, naopak Korejec někde v půlce, a tím tlakem mi puk vyšťouchl k sobě. Pak to tam sehráli až do prázdné brány. Strašně mne to mrzí. Možná, že kdybych jen silou do puku plácl, asi by odlétl pryč. Jsem na sebe naštvaný, že jsem to řešil takhle,“ neskrýval zlost na sebe sama obránce Miroslav Hrbek.

„Potřebovali jsme udržet zápas co nejdéle ve vyrovnaném stavu, a neinkasovat. Asi to nebylo moc ke koukání, ale co se týče průběžného výsledku, pořád jsme žili. Před prvním inkasovaným gólem Míra Hrbek jen lehce tečoval puk, a vyplynula z toho akce tři Korejců na mně. Jejich nejlepší hráč měl kotouč na hokejce, čekal jsem od něj střelu, poslal to však na hráče vedle mě, a já už nestačil zareagovat,“ řekl gólman Michal Vápenka.

„Atmosféra v ochozech byla asi stejná jako u klasického hokeje. Neustálý jekot Korejců k tomu patřil, a i když byl namířen proti nám, naskákal adrenalin, a svým způsobem nás to povzbudilo,“ tvrdil Geier.

Rozbouřená hala

Vyrovnání se Češi dočkali v 39. minutě duelu. A navíc v oslabení.

„Když jsme srovnali skóre poprvé, domácí tým to nepoložilo, ale začal být nervózní. V oslabení jsem zasprintoval do útočného pásma, puk se objevil za bránou, Pavel Kubeš mi ho ‚namazal‘ a pod gólmanem se mi povedlo ho prostrčit do brány. Měl jsem radost o to větší, že se tak stalo při našem oslabení,“ vykládal Geier.

Jenomže dvě minuty před koncem základní hrací doby rozbouřili Korejci tribuny haly podruhé. Zdálo se být rozhodnuto. Ale Češi byli proti. Při přesilovce ještě sáhli pro power-play – a bylo znovu srovnáno. Znovu se trefil Michal Geier.

„Chtěl jsem dát přihrávku, pak to zasekl a uviděl, že je přede mnou otevřený prostor. Rozhodl jsem se, že nebudu mířit prudce nahoru, ale zkusím poslat kotouč vedle brankářova betonu. Ani to nebyla prudká, jen jednoduchá a dobře mířená střela. V tu chvíli jsme byli na koni a těšili se na prodloužení nebo na nájezdy s nadějí, že se tam dostaneme Korejcům na kobylku. Bohužel se to nepodařilo…,“ povzdechl si český střelec.

Lítost. Ale i odhodlání

Ne, nepodařilo. Po třinácti vteřinách totiž bylo rozhodnuto, po krásné akci domácích rozpoutal radost v publiku i na korejské střídačce Seung Hwan Jung.

„On tam dělal divy, hráli to pořád přes něj, protože vnímali, že začínáme být unavení. Na začátku prodloužení pak vyhráli buly, já vyjel na posledního hráče, a čekal, že to bude nahazovat. Říkal jsem si, třeba puk o mne drnkne, přeskočí ho, a já pojedu sám na branku. Jenže oni založili protiútok, nestihli jsme se vrátit, a právě jejich nejrychlejší hráč zasunul puk za gólmana,“ vylíčil smutný okamžik pro českou reprezentaci Geier.

„Kdyby se nám povedlo zápas vyhrát, byla by to třešnička na dortu z říše snů, dostat se mezi nejlepší čtyřku. Vždyť vzdorujeme světu profíků, a tohle byl od nás asi maximální možný výkon. Byli jsme tak blízko! V nastaveném čase se mohla naskytnout nějaká ta šance, nebo v nájezdech jsme mohli zažít dobrou chvíli a být vítězové. Místo toho jsme inkasovali už po 13 sekundách prodloužení. Vím, že se mi v periferce objevil na středu modrý dres. Snažil jsem se tam skočit, škrtlo mi to o ruku, byl jsem tam, ale bohužel, asi jsem moc malý a krátký, a na puk jsem nedosáhl…,“ glosoval stejnou situaci dvoumetrový Vápenka.

Na trenérovi Jiřím Břízovi byla po zápase znát obrovská lítost. Tým připravil ve skromných podmínkách, které se s těmi, již mají soupeři, nedají vůbec srovnat, nejlépe, jak mohl. Při neúčasti ruského týmu věděl, že šance na postup do boje o medaile je asi největší, jaká kdy byla.

„Tahle parta si šanci zahrát o medaili zasloužila! Takhle blízko postupu v situaci, jakým směrem se náš sport ubírá a vyvíjí, už možná nebudeme. Kluci ale napsali krásný příběh a nemají se za co stydět. Můžou být na sebe hrdí a budeme bojovat dál. Nakonec nás asi čekají hned čtyři zápasy za sebou! Pokud neuspějeme s Američany, po úterním Japonsku má následovat ve středu první utkání o umístění. Tak to Mezinárodní paralympijský výbor nachystal, je to nešťastná situace. Tihle kluci bruslí a makají rukama, rukama i hrají, a nemáme čtyři pětky jako v normálním hokeji. A že nemáme nárok na volný den a čas k odpočinku? To je zvláštní. Bohužel jsme jediný tým, který to má tak vylosované. A musíme se s tím poprat,“ vyhlašuje boj až do konce český trenér.

„Jsem hrozně smutný. Potkalo nás to už v Soči, kde jsme prohráli na nájezdy s Norskem, a kvůli tomu se nedostali do semifinále. Letos se situace opakuje, ačkoliv Korejci byli podstatně lepší než Norové před čtyřmi lety. Ty dva roky, co dřeli a fungovali jako profíci, pro které jim byly vytvořeny ideální podmínky, se musely nějak projevit. Těžko se nám s nimi hrálo, i poměr střel tomu odpovídal. Několikrát nás tam v obraném pásmu motali, ale skvěle zachytal gólman, a proto je velká škoda, že jsme v prodloužení inkasovali tak rychle, a nedostali šanci sami něco vytvořit. Tím spíš, když oba góly jsme vytěžili jen ze ‚skoro-šancí‘, byly to vždy dojížděné puky. Cestu do semifinále se s největší pravděpodobností uzavřela, protože s USA by to teď chtělo dva body, Amerika je ale nerozdává a jsme realisté, to by při nás muselo stát hodně štěstí a velká náhoda,“ zhodnotil aktuální situaci českého celku Miroslav Hrbek.

„Ale kdepak, žádné hlavy dole, jde se bojovat s touhou nechat na ledě všechno, a uvidí se, jestli to vyjde nebo ne. Soupeř může být lepší. Tak to ostatně ve sportu chodí. Přesto musíte makat a šlapat dál,“ nevzdává se Michal Vápenka.

Kdyby se v hokeji sbíraly body za víru a soudržnost týmu, Američané by měli zítra vážné starosti. No a… zázraky se přece stávají, ne?

David Soeldner a Tereza Kubíčková