Pýcha předchází pád, říká jedno přísloví. Své o tom ví třeba Jakub Kovařík. Začalo to tím, že mu řidič tramvaje zavřel dveře před nosem… a skončilo amputací části pravé nohy. Jenomže mezi tím prvním a tím druhým uběhlo dlouhých deset let. „Rozhodnutí nechat si nohu amputovat bylo paradoxně to nejlepší, jaké jsem udělal. Konečně se mi ulevilo,“ vzpomíná úspěšný český golfista.

Tramvají dneska jezdí běžně. A pokaždé si prý aspoň na pikosekundu vzpomene, co se stalo, když mu bylo pětadvacet.

„Šel jsem tehdy z nějaké oslavy lehce společensky unavený a tramvaják mi zavřel dveře před nosem. Řekl jsem si, že mu ukážu, že takhle teda ne, že tu tramvaj předběhnu a na další zastávce nastoupím. Běžel jsem po takovém tom vyvýšeném pásu, ale pak mi začal docházet dech – a přesně v ten okamžik mi sklouzla noha pod poslední nápravu a rozdrtila mu kus pravého chodidla,“ popisuje osudový okamžik Kovařík.

Široko daleko nikdo nebyl. Děkovat mohl moderní technologii – zvládl si sám mobilem zavolat sanitku. Probral se pak až na JIPce, kde se dozvěděl, že se mu doktoři pokusili dát nohu dohromady. Kromě ukazováčku, který už zachránit nešel.

„Zdálo se, že to klapne, jenomže pak se mi do nohy dostala infekce. Nepomáhalo nic, antibiotika, tlaková komora, nic. Po měsíci musela noha pod kotníkem pryč. Pak jsem absolvoval ještě dvě operace – a následně jsem se přesunul do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Dodnes to považuji za jednu z nejzásadnějších zkušeností svého života,“ říká golfista, který řadí mezi své sportovní vzory třeba Sennu, Rossiho, Železného či Šebrleho.

Devět jamek a pak hodiny odpočinku

Psychicky na tom nebyl úplně nejlíp. Před úrazem se aktivně věnoval snowboardingu a windsurfingu, teď mu hlavou běhaly myšlenky na to, že s oběma sporty je konec. Ale když se v Kladrubech začal rozhlížet kolem sebe, viděl lidi, kteří na tom byli daleko hůř, a přesto se se situací dokázali vyrovnat.

„Došlo mi, že porvat se s úrazem není žádné hrdinství a kdo chce, ten to prostě dokáže. Tohle mě hodně posunulo.“

Jenomže na sobě začal pracovat až příliš tvrdě, kůže na noze obrovskou zátěž nevydržela a Jakub Kovařík musel na další operaci. Po ní se začalo blýskat na lepší časy – a právě tehdy se poprvé dostal ke golfu. Udělal si dokonce zelenou kartu.

„Jenže se znovu objevily fyzické limity. Maximum, které jsem na hřišti zvládl, bylo ujít devět jamek. Pak jsem musel vždycky dlouho odpočívat. Kromě toho jsem polykal prášky proti bolesti. A časem jsem prostě v tomhle stavu začal přemýšlet, co můžu udělat, abych mohl normálně žít. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že si nohu prostě nechám amputovat.“

Talent, který chce na paralympiádu

Po deseti letech od úrazu, kdy bojoval a zkoušel všechno možné, se mu po amputaci konečně ulevilo. „Najednou jsem mohl chodit po schodech nebo obejít celé golfové hřiště. Tak jsem se konečně přihlásil do České golfové asociace hendikepovaných,“ usmívá se Kovařík, který kromě golfu miluje také motorky.

To bylo v roce 2014. Hned na prvním turnaji v Sokolově bylo zjevné, že je talent od přírody. A během těch čtyř let svoje kvality jenom potvrdil. Mimo jiné je dvojnásobným vítězem Evropského poháru v kategorii Stableford (2015, 216) a české barvy úspěšně reprezentuje i na dalších zahraničních akcích.

„Rád bych se jednou podíval na paralympiádu. Jo, to je můj sportovní sen,“ pousměje se Kovařík, který ve středu oslavil devětatřicáté narozeniny – a jen za pár dní ho čeká svatba.

Golf je pro něj sport číslo jedna. S nadsázkou říká, že se díky němu nezbláznil. A bez nadsázky, že mu pomohl v nejtěžších chvílích jeho života.

„Ten úraz mi přenastavil myšlení. Naučil jsem se neřešit hlouposti a neztrácet čas maličkostmi. Kdyby se mi to nestalo, přiznám se, že bych asi golf nikdy hrát nezačal. A přitom jsem díky němu poznal spoustu míst – a hlavně lidí, kteří můj život obohatili,“ uzavírá Jakub Kovařík.

Tereza Kubíčková

Foto: Facebook Jakuba Kovaříka