Dostat přes něj puk do brány je skoro nemožné. Moc prostoru kolem něj nezbývá, a když už najdete skulinku, do které byste mohli kotouč procpat, je tam v tu ránu jeho lapačka, vyrážečka nebo beton. Bezmála dvoumetrový Michal Vápenka patří k nejlepším sledge hokejovým gólmanům světa. „A v bráně budu tak dlouho, dokud to soupeře bude štvát,“ směje se český obr.
Přitom klasický hokej na profesionální úrovni nikdy nehrál. „Ale jo, ten sport se mi líbil, ale díky rodičům, kteří se dokonce dostali na olympiádu v Mnichově, jsem hrál od mala volejbal, takže sportovní předpoklady jsem měl tak nějak dané,“ pousměje se Vápenka.
V jednadvaceti letech přišel o levou nohu při autonehodě. Doktoři mu ji museli amputovat v půlce stehna a mladému volejbalistovi nastaly obrovské životní změny.
„Nebylo to jednoduché. Doteď mi třeba dělá problém ujít delší vzdálenost,“ podívá se na protézu vykukující z kraťasů gólman pražské Sparty. „Hodně mi pomohli rodiče, kteří hned začali vymýšlet, jak by mě zapojili do sportu. Měl jsem tehdy strach, jak budu fungovat…,“ vzpomíná.
Láska na první pohled
Nejdřív zkoušel lyžování, pak basketbal. A pak znovu volejbal. Začal hrát mezi handicapovanými, a dokonce dosáhl na titul mistra České republiky – a s volejbalovým týmem se podíval na paralympiádu do Atlanty.
V roce 1999 ho chytil florbal – a postupně se vypracoval na takovou úroveň, že chytal dokonce i v oficiálních florbalových soutěžích zdravých.
„Jenže pak jsem v televizi koukal na hokej a říkal jsem si, že to přece musí nějak jít hrát, i když nemám nohu. No a pak jsem viděl sledge hokej. A už šlo jenom o to, abych sehnal první kontakt na někoho, díky komu bych si to mohl vyzkoušet,“ popisuje první oťukávání se sledge hokejem Michal Vápenka.
„Ke sledge hokeji mě vlastně přivedl florbal zdravých. A byla to láska na první pohled. Ten sport mě oslovil natolik, že jsem u něj zůstal dodneška. I když nejdřív se mě snažili nacpat do obrany, ale já prostě chtěl do brány,“ usmívá se černovlasý táta, který s manželkou Lucií vychovává dva syny a dceru.
Moct se tak rozběhnout…
Letos v srpnu oslaví už pětačtyřicáté narozeniny. Ale končit s aktivní kariérou rozhodně nehodlá. „Kdepak! Hrát budu, dokud mě to bude bavit – a soupeře štvát!“ rozesměje se. „Kromě toho i proto, že díky sledge hokeji hodně cestuju, podívám se všude možně a mám s ním spojenou spoustu zážitků,“ dodává obratem.
Třeba na paralympijských hrách, které s týmem absolvoval, naposledy v korejském Pchjongčchangu. Češi obsadili konečnou šestou příčku, což je vzhledem k podmínkám, v jakých fungují, úspěch. Problém je, že za současnou reprezentací není další generace, která by mohla sledge hokejisty nahradit.
„Náš tým patří v současnosti věkovým průměrem k nejstarším. Nové talenty až na pár výjimek chybí. Myslím, že je to špatnou dobou, obecně se mladým nechce moc sportovat, a taky nemá sledge hokej pořádnou propagaci,“ přemítá Vápenka.
Na handicap si dávno zvykl, ale i tak má v životě chvíle, kdy ho mrzí, že nemá obě zdravé nohy. „Mrzí mě třeba, že nemůžu běhat, to mi chybí. A je pro mě problém vydržet na protéze celý den, i když jen normálně chodím.“
Nebýt autonehody, která mu převrátila život vzhůru nohama, asi by se prý tolik nevěnoval sportu. Takhle může mít (zatím nesplněný) sportovní sen: „Chtěl bych medaili z paralympiády…“
Tereza Kubíčková
