Těžká autonehoda, po které zůstal Václav Antal upoután na invalidní vozík, zmařila jeho život cyklisty. Dnes čtyřiačtyřicetiletý Antal však i přesto sportuje a sportuje velmi dobře. Jen místo jednostopého kola sedlá dvoustopý handbike a jeho cílem jsou paralympijské hry v Tokiu v roce 2020.

„Po té nehodě jsem měl velkou touhu a vůli vrátit se do „normálního“ života a měl jsem velkou chuť opět něčeho dosáhnout. Vrátit se ke sportu, který byl náplní mého života a dosahovat opět těch nejlepších výsledků,“ říká Václav Antal.

Celý život sportoval, dvacet let hrál hokej, pak jej chytla cyklistika. V počátcích bikingu u nás jezdil na horském kole. „A hodně mě to chytlo, ale autonehoda mě upoutala na vozík. Lákali mě sledge hokejisté, ale to by mi nepřinášelo uspokojení. Pak někdo přivezl handbike a tím to pomalu začalo. Pořídil jsem si stroj za 150.000 korun, ale jak jsem velký, tak mi neseděl. V Čechách to nebyl takový problém, ale v zahraničí jsem již nestačil. Nevěděl jsem jak jezdit a hlavně mi nesedělo kolo. Věděl jsem, že sílu a potenciál mám …,“ říká Václav Antal.

Již když jezdil na normálním biku tak si své kolo vylepšoval. „Proto jsem se vrhl na výrobu svého speciálu, abych měl dobrý posed a zabíraly mi svaly. Změnil jsem trénink a po letech uspěl i na mezinárodní scéně, když jsem byl druhý v závodu Světového poháru v Emmenu. Pro mě je důležité, že jsem se dostal do desítky, kde bych se mohl pohybovat,“ pokračuje Václav Antal, který na hanbiku seděl poprvé v roce 2006.

​V současné době se intenzivně věnuje vývoji nového závodního speciálu. „Mým velkým koníčkem a vášní je design a grafika“ říká a výsledkem je celokarbonový speciál BLADE KOOMA. Handbike je celý zkonstruován výhradně z kompozitních materiálů, kde je zaručena vysoká pevnost při zachování nízké váhy. Velký důraz byl kladen na propojení designu a funkčnosti. Jedná se zcela o monokokovou konstrukci. Tvar rámu byl navržen tak, aby bylo zaručeno ideální obtékání vzduchu, jeho pevnost umožňuje dokonalý přenos síly na vozovku.

Jak Václav Antal říká, na hanbiku se dá se jezdit dlouho. „Mistrům světa je často i přes padesát let, na vrcholové úrovni se dá závodit až do šedesátky. Já bez sportu nemohu být, takže pokud budou sloužit ruce, tak na tom budu sedět třeba do sedmdesátky. Nyní mě čeká od 2. do 5. srpna mistrovství světa v italském Maniagu a pak je mým velkým snem paralympiáda v Tokiu,“ plánuje závodník, který nemá trenéra. „Já jsem takový samorost. Na internetu sice najdu informace, ale člověk rychle zjistí, že každé tělo chce něco jiného“ pokračuje Václav Antal. V Maniagu touží uspět. „Dříve jsem časovky nenáviděl, ale postupně jim přicházím na chuť, ale prioritou je silniční závod. Na šampionátu bych strašně rád skončil do pátého místa. To je reálné, ale člověk vždy chce medaili, ovšem v této kategorii je startovní pole strašně vyrovnané,“ dodal Václav Antal.

FOTO: archiv Václava Antala, www.caths.cz

Text: Jaroslav Cícha