Poslední letošní rozhovor s osobnostmi projektu Paralympijská výzva nemohl být zaměřen na nikoho jiného než na „nejdéle sloužící“ ambasadorku Kateřinu Antošovou. Handbikerka také zhodnotila svoji letošní sportovní sezonu a přiblížila plány na tu následující.

Kateřina Antošová, ikona české para cyklistiky, zažila povedený rok. Zbrusu nový handbike, tisíce najetých kilometrů i se závodními medailovými úspěchy, ale také role ambasadorky Paralympijské výzvy. Kromě několika Sportovních dní na základních školách se speciálním vzdělávacím programem se rovněž zúčastnila vyvrcholení největšího školního sportovního projektu v České republice – Republikového finále v Brně a o dobrou náladu ji nepřipravila ani zlomenina nohy, kterou před měsícem utrpěla.

Kateřino, jaká byla tvá letošní sezona? Kterého ze svých úspěchů za poslední rok si nejvíce vážíš?

Vloni jsem si pořídila nový handbike a s ním jsem dostala i novou chuť závodit. Deset tisíc najetých kilometrů v roce 2018 jsem přetavila v řadu vítězství na závodech doma i v zahraničí. Vrcholem sezóny bylo mistrovství světa v para cyklistice v italském Maniagu, kde jsem skončila těsně pod stupni vítězů. Byla jsem nejdřív zklamaná, ale dnes je to pro mě velká výzva.

Probíhají už přípravy na závodní rok 2019? Jaké jsou tvé cíle?

Příprava začala před měsícem. Trénuji pětkrát týdně, některé dny dvoufázově. Trochu mi to komplikuje kompletně zlomená noha. Na druhou stranu mám vlastně štěstí, že jsem si nohu zlomila nyní. Takže si toho moc nevšímám, trénuji dál a doufám, že kosti nějak srostou. Když o tom tak uvažuji, ještě se mi od roku 2013 nestalo, abych měla v tréninku delší než týdenní přestávku. Po delším výpadku bych asi už nedokázala naskočit do toho zběsile jedoucího vlaku závodů, jejichž rychlost se rok od roku zvedá. Chtěla bych absolvovat ještě jednu závodní sezónu a zakončit ji v září medailí z mistrovství světa.

S projektem Paralympijská výzva spolupracuješ už dlouho. Vybaví se ti tvůj první Sportovní den s paralympionikem? Vzpomeneš si někdy během roku na toto setkání?

Samozřejmě si pamatuji ten mlhavý den, kdy mě Terezka (Tereza Kubíčková, moderátorka Sportovního dne, pozn. red.) vezla na do školy v Opařanech, kterou jsme nemohly najít a bloudily jsme podivnou pustou krajinou. Já byla nastydlá a říkala jsem si, zda jsem neměla zůstat raději v posteli. Nakonec to bylo úžasné setkání. Děti byly na mě připravené, dostala jsem od nich obrázky, které jsem si pověsila vedle svého cyklistického trenažéru. Z Opařan jsem si odnesla i další zážitky a jediné, co je mi líto, že na děti nemám kontakt. Moc ráda bych napsala jednomu autistickému chlapečkovi, který mi při loučení dal pusu.

Byla jsem i na dalších školách, dokonce jsem se účastnila i prezentace sportu pro handicapované na Republikovém finále Sazka olympijského víceboje v Brně. Ale na děti z Opařan nikdy nezapomenu.

 Pokud by se obrátily role, tak na co by ses ty zeptala dětí?

Já se pokaždé dětí ptám, co je baví. A jsem ráda, že mi neříkají, že největší zábava je hrát si s počítačem nebo mobilem. Většinu z nich baví sport, tanec, pohyb. Vůbec při tom nezáleží, zda jde o děti zdravé nebo ty, které mají nějaké omezení. Upřímně řečeno nemám ráda, když se dělají mezi dětmi rozdíly a snažíme se je chránit před „zlým“ vnějším světem. Záleží především na nich, zda z nich budou špičkoví sportovci nebo budou mít sport „jen“ jako koníček.

Zúčastnila jsi se i doposud posledního Sportovního dne, toho v Jedličkově ústavu v Praze. Jaká byla beseda a atmosféra na této škole?

Pár dětí z „Jedličkárny“ jsem znala ještě před svou návštěvou. A byla jsem zvědavá. Není jednoduché učit a vychovávat tolik různých dětí v jedné třídě. Není jednoduché získat informace o specifických sportovních pomůckách a jejich přizpůsobení danému handicapu. Trochu jsem se bála, zda to není příliš „skleníkové“ prostředí. Ale mé obavy se nepotvrdily. Setkala jsem se s úžasnými lidmi a tím myslím učitele, asistenty i děti. A prostředí rozhodně nebylo skleníkové. Areál školy je členitý a když vyjede vozíčkář kopec před tělocvičnou třikrát čtyřikrát denně, získá dostatečnou fyzičku, aby mohl provozovat jakýkoli sport.

Blíží se Vánoce a konec roku. Je něco, co bys mladým handicapovaným sportovcům, případně Paralympijské výzvě, do příštích 365 dní popřála?

Chci popřát všem dětem, aby si našly nějakou pohybovou aktivitu, která je bude bavit po celý zbytek života. Zdraví, štěstí a spokojenost budou následovat už jaksi samozřejmě. Nad každou školu bych pověsila upravený citát Emila Zátopka: „Pták musí létat, ryba musí plavat, člověk se musí hýbat.“ A to je asi i hlavní myšlenka Paralympijské výzvy. Tak ať dětem dál přináší radost!

Text: Martin Steinbach