Deaflympijská šampionka Lenka Matoušková zažila povedený rok – opět posunula hranici českého rekordu v hodu diskem a úspěšně dokončila studium na vysoké škole. Přečtěte si další ze série rozhovorů s ambasadory projektu Paralympijská výzva.
Lenka Matoušková se narodila s praktickou hluchotou, ale na potkání rozdává úsměvy na všechny strany. Ti, kteří s ní přišli do styku, tak o Lence mluví jako o „ztělesnění dobré nálady“ a o svoji pozitivní energii se podělila také na Sportovních dnech. V rámci svého handicapu je národní rekordmankou se specializací na hod diskem a vrh koulí, který má nyní jako doplňkovou disciplínu. V rozhovoru shrnula své zapojení do Sazka Olympijského víceboje a také zhodnotila letošní úspěšnou sportovní sezonu.
Lenko, jak hodnotíš svoji letošní sezonu a jak se připravuješ na tu další?
Letošní sezona byla z mého pohledu úspěšná jako všechny předchozí. Posun nového českého rekordu neslyšících sportovců v hodu diskem svědčí o tom, že je má cesta za novými cíli správná. Sice jsem kvůli zranění stehenního svalu závodní sezónu ukončila dříve, ale zato jsem uzavřela své studium na České zemědělské univerzitě obhajobou diplomové práce. Během rekonvalescence jsem mohla nabrat nové síly na přípravu na mistrovství Evropy 2019, na které bych tímto ráda pozvala všechny fanoušky.
V polovině října jsme se s trenérem pustili do velkých příprav na nadcházející rok. Nyní za 55 dní mám odtrénovaných 59 tréninků a do nového roku plánujeme ještě 33 tréninků. Na příští sezonu se moc těším, protože to bude poprvé kdy se věnuji stoprocentně jen přípravě bez ponocování a svícení lampiček nad učebnicemi.
Během školního roku 2017/2018 si v rámci Paralympijské výzvy navštívila dvě základní školy – v Dobříši a v Kamenici-Olešovicích – jak vzpomínáš na tyto akce?
Děti mají v sobě kouzlo, čistou radost a nadšení, které mě vždy dobije. Tým Paralympijské výzvy pokaždé připraví báječný sportovní program, při které je krásně vidět, jak rychle děti zapomenou na všechen ostych a odpoutají se od každodenního stereotypu. Vrhnou se do podávání co nejlepších výkonů a těší se na udělování diplomů a odměn. Po besedě je krásné, jak vás děti žádají o podpisy a společné fotografie. V tu chvíli mi začíná docházet, že ten sport má mnohem větší smysl.
Základní škola v Dobříši byla specifická v tom, že se jednalo mimo jiné o žáky s autismem. Když jsem tam jela, nevěděla jsem to a když jsem je viděla, nepoznala jsem to. Byly plné síly, radosti, úsměvu a energie. To na tom sportu miluji, že dokáže člověka odpoutat od každodenních starostí a prožívat skvělé pocity. Na tyto akce vzpomínám moc ráda a těším se na další takové.
Prý si dětem ukázala i některé ze svých medailí, konkrétně tu nejcennější – zlatou z deaflympiády v Samsunu.
Ano snažím se dětem aspoň něco ze svého sportovního života ukázat. Ať už je to disk Nishi, kterým házím na závodech nebo olympijská medaile z deaflympiády 2017.
Co posluchače na besedách nejvíce zajímalo?
Vzpomínám si, jak se mě jedna holčina v Dobříši ptala: „Jak se srovnáváš s výsměchem lidí ve svém okolí?“. Odpověděla jsem jí: „Když máš svůj sen, jdi si za ním a neohlížej se.“ Pak se zeptala: „Jak se s tím vyrovnáváš?“, řekla jsem jí, že tak, že to ze sebe vypotím při sportování a na konci tréninku si užívám vyplavení endorfinu, hormonu štěstí. Více se zajímaly místní učitelky školy, které byly nadšené a zároveň překvapené, že dobře mluvím na to, i když mám praktickou hluchotu. Vysvětlila jsem jim, že mám tu nejskvělejší mámu pod sluncem. Jedna paní učitelka mě dokonce požádala, abych jí podepsala fotku s věnováním pro jejího neslyšícího syna.
Co bys ty, jakožto ambasadorka projektu, mladým zapáleným sportovcům poradila?
Pokud jsou to už mladí zapálení sportovci, které sport baví, řekla bych jim: „Jděte si za svými cíli a sny.“ Dětem bych přála, aby vždy dělaly to, co je naplňuje a baví.
Pamatuješ si ještě na svá léta na základní škole?
Myslím, že právě proto, že si na léta na základní škole vzpomínám dobře, je mi potěším být ambasadorkou projektu Paralympijská výzva. Byla to krásná a bezstarostná léta plná radosti, elánu a chutě do života, kdy děti věří na pohádky a zároveň i ve své idoly.
Měla si nějaký sportovní vzor?
V mém dětství, kdy jsem netušila, co olympiáda je a neměla o jiném světě než o tom svém ani tušení, mi byla vzorem vlašimská rodačka Jana Kárníková, která do mě vkládala víru a inspirovala mě vášní ke sportu. V době, kdy jsem šla na vysokou školu, jsem měla vzorů mnohem více. Imponují mi ti sportovci, kteří závodí jako by nic jiného, než ten daný okamžik neexistovalo. „Teď a tady.“ V tom tkví podle mě síla bojovníků.
Je něco, co bys Paralympijské výzvě do budoucna popřála?
Paralympijské výzvě přeji mnoho nadšených dětí, potřebnou podporu pro realizaci nových nápadů projektu a mnoho elánu organizačnímu týmu.
Text: Martin Steinbach
Foto: Jakub Hodan
