Životní příběh ředitelky Global Games 2009 by si zasloužil zfilmování. Je to neuvěřitelný příběh o vůli, odvaze a překonávání překážek, kterých měla na své cestě nespočetně. Alena Erlebachová je pozoruhodná žena. Nevzdává se. A každý další problém je pro ni výzvou, jak se posunout dál.
„Global Games v Liberci vznikly z hecu,“ líčí paní Alena, jediná žena ve Výkonném výboru Českého svazu mentálně postižených sportovců. „Řekla jsem, že na závěr své funkcionářské kariéry uspořádám Global Games. A všichni se mi smáli. Jenže já podala kandidaturu a byli jsme vybráni,“ popisuje, jak vznikla myšlenka uspořádat tuto obrovskou akci v Čechách.
O udělení pořadatelství se přitom rozhodovalo v Japonsku, které bylo zároveň jednou z kandidátských zemí. Za Erlebachovou však stály dlouholeté zkušenosti, na základě kterých byla upřednostněna Česká republika. V Liberci zorganizovala pět plaveckých mistrovství pro intelektuálně znevýhodněné sportovce, všechna s velkým úspěchem.
Ale zpět na začátek příběhu. Ke sportu handicapovaných se paní Alena dostala přes své děti. Když chtěla nejstaršího syna, kterého s manželem adoptovali, přihlásit do kurzu plavání, přijali ho pod podmínkou, že se Erlebachová stane cvičitelkou. „Měli nedostatek trenérů. Takže jsem v dospělém věku absolvovala cvičitelskou školu, udělala si licenci trenéra i rozhodčího a naučila se obstojně plavat,“ vykládá.
Mladší syn se narodil se sluchovým postižením. „Zjistila jsem to, když mu bylo deset měsíců, ačkoliv mi odborní lékaři tvrdili, že jsem se zbláznila. Za komunismu nedoporučovali znakovou řeč. Ale když dnes vidím, jak znakuje, tak lituji, že se jí neučil už od útlého dětství. Až v dospělosti se dostával k některým důležitým pojmům a vědomostem. Byl by na vyšší úrovni,“ lituje paní Alena.
Rozhodla se tehdy pro studium speciální pedagogiky, protože chtěla synovi rozumět a doktoři jí nebyli schopni doporučit žádnou odbornou literaturu ani poradit, jak se synem pracovat. Studovat začala v 39 letech, školu dělala dálkově pět a půl roku. Znalosti využila i na speciální škole, kde učila. „Všechny děti na základních školách měly povinnou výuku plavání, jen ty naše ne. Nikdo se s nimi nechtěl patlat. Tak jsem postupně na Liberecku výuku plavání na zvláštních školách zavedla. Dokonce jsem na toto téma psala diplomku,“ popisuje paní Alena svou cestu k práci s handicapovanými plavci.
Dalším krokem bylo založení Českého svazu mentálně postižených sportovců v roce 1992, do kterého vstoupila. „Pořádala jsem závody od okresních až po republikové. Od svých 25 let jsem neměla jediné prázdniny pro sebe. Ta práce mě celá pohltila. Ale baví mě to. Kdyby mě nebavila, tak ji nedělám,“ líčí paní Alena. Ve svazu má plavání jako reprezentační trenér na starosti. Pomáhá jí třetí a zároveň poslední z potomků – dcera Alexandra, která u plavání ze tří dětí zůstala nejdéle.
„Bez pomoci nejbližších by to nešlo. Můj muž loni zemřel a velice mě mrzelo, že jsem se nikdy nedostala k tomu, abych mu za jeho podporu poděkovala. Když jsem sportovce dost často ubytovávala doma, tak to trpěl a nikdy nás nevyhodil. Nikdy mi to nevytkl, ale podporoval mě, všude mě vozil, pomáhal mi,“ vzpomíná paní Alena. Také na organizaci Global Games se jako dobrovolníci podílejí členové její rodiny.
Alena Erlebachová vychovala velkou řádku plavců a získala s nimi mnoho mezinárodních úspěchů. Od roku 1992 pomohla sportovcům na mezinárodní úrovni vybojovat 76 medailí. Nejhorší okamžiky s plaváním zažila před paralympiádou v Atlantě v roce 1996, kde bylo plavání mentálně postižených zařazeno jako ukázková disciplína. „Mělo tam jet šestnáct nejlepších plavců. Náš sportovec se řadil ke světové špičce, na žebříčku byl desátý. Ale zřejmě vlivem zákulisních bojů se do Atlanty nedostal, což bylo velké zklamání,“ popisuje. „Nejvíc mě ale mrzelo, že ten chlapec od sportu odešel a chytil se závadné party. Byl zklamaný, že ho do Atlanty nekvalifikovali,“ dodává.
Vše si vynahradila o čtyři roky později v Sydney. S plavkyněmi Ivanou Kumpoštovou a Věrou Stillnerovou dřela, věnovala jim všechen volný čas. Tři měsíce před paralympiádou si je dokonce nastěhovala k sobě domů, aby s nimi mohla denně trénovat. „Úsilí se vyplatilo. Získali jsme sadu medailí zlato, stříbro, bronz,“ uzavírá paní Alena. |