Chtěl bych fotit na olympiádě
Patří mezi plaveckou špičku, obdivuje esa jako Popov nebo Thorpe. Přesto by startovní blok klidně vyměnil za místo pro fotoreportéry. Voda představuje pro Jana Povýšila nejsvobodnější prostor, ovšem fotografie je skutečnou vášní. Svojí zálibu a vlastně i profesi v sobě nezapře. A to ani ve chvílích, kdy vypráví o své sportovní disciplíně, plavání. Málokdo umí tak dokonale popsat rozdíly plaveckých stylů. Líbí se vám americký fenomén Phelps? Ano, je skvělý, ale má svoje chyby. „Mně se ve vodě moc nelíbí,“ říká Povýšil. „Je to sebevědomej, nabubřelej Američan. Ale říkám jen to, jak já ho vnímám v médiích.“
Na seznam plaveckých es, které s oblibou sleduje, spíš patří další Američan Aaron Peirsol či Australan Ian Thorpe. „To je něco famózního, vidět ho ve vodě,“ tvrdí o Australanovi. „Jako když plave delfín, nádhera.“ Absolutní špička však pochází z Ruska. Dvojnásobný olympijský vítěz Alexander Popov. „Dodneška se od něj učím,“ přiznává.
Mezi královny svého času patřila i olympijská šampiónka z Barcelona Fanziska van Almsicková. Dokázala na sebe strhnout pozornost nejenom v bazénu, ale i na mole pro modelky. V německých médiích ji dokonce zařadili mezi nejkrásnější sportovkyně světa.
Ani s touto podporou však u Povýšila neuspěla. „Vizáží se mi moc nelíbí. Asi jsem divnej, ale tyhle top plavkyně jsou jinak stavěné,“ usměje se bronzový medailista z Paralympiády v Sydney. „Líbí se mi spíš ty průměrné plavkyně. Mají sice velká ramena, ale jsou krásně postavené. Ty špičky jsou totiž hrozně vyřezané a vysekané.“
Další příklad, jak lze na plavkyně nahlížet. Oči, obličej, prsa, kdepak. Fotografové se dívají na svůj objekt úplně jinak. „Někde to tam bohužel ve mně je. To je pravda,“ souhlasí. I když do zmíněného uměleckého stavu musel dospět.
Focení začalo se zrcadlovkou
Fotokariéru začal klasicky, s obyčejným aparátem. A bez valných výsledků. „Vzal jsem si foťák při zájezdu s pozemních hokejem a vycvakal deset filmů,“ vzpomíná. „Ty obrázky byly strašný. Na to se nedalo koukat.“
Ale nevzdal se. Za pár let si vypůjčil od otce starou zrcadlovku a začal s výukou. „Až poslední rok se tím občas trochu přiživuju,“ tvrdí Povýšil. „Nedá se to dělat na profesionální úrovni. Plavání mi totiž zabere čtyři až pět hodin denně, takže to nestihnu dát dohromady.“
Ale nestěžuje si. Vodu má rád od malička. Vždyť vyrůstal u Sázavy, kam jezdil na chatu. A k řece to bylo jen pár metrů. „K tomu jsem ještě začal dělat vodní pólo. Ale pak jsem to úplně všechno zrušil a začal hrát pozemní hokej,“ říká s úsměvem. Do bazénu se vrátil dost komplikovaně, vlastně až v patnácti po těžkém úrazu.“
Na tobogán už nikdy
Možná ani nepřekvapí, že se mu nehoda stala právě ve vodě. „Není to veselá historka,“ přiznává. V patnácti letech jel se školou na výlet do akvaparku. A jedna z bláznivých jízd na toboganu byla osudná. „Blbli jsme na malé skluzavce pro děti,“ vybavuje si. „Jel jsem po ní poněkolikáté. A pak jsem prostě dole najednou nehejbal ani rukama, ani nohama.“
Připadal si jako v úplně jiném prostoru. Žádná bolest, strach. „Bylo to lepší, než když se opijete. Smrtelně vážně!,“ tvrdí Povýšil. „Neuvěřitelně krásný zážitek. Když najednou víte, že vědomí ztratíte, že se z toho nedostanete. Asi jsem divnej, ale užíval jsem si to. Tedy až do momentu než jsem se probral. Pak už to zábavný nebylo.“
Co se přihodilo? Divoká jízda končila pádem do vody a nárazem na dno. „Přelomil jsem si šestý obratel úplně na kousky,“ prohodí klidně.
Na vodu nezanevřel. Spíše naopak. „Nedávno jsem se o tom bavil s rodiči. Prej jsem se chtěl vrátit do vody v podstatě už čtrnáct dní po úrazu,“ potvrzuje. „Voda není můj nepřítel, takže nevidím důvod, proč bych měl na ni zanevřít. Zanevřel jsem na tobogány a na takové věci.“
Tehdy ani neměl čas přemýšlet nad tím, jak moc se mu změnil život. Neprošel vlastně žádným vážnějším traumatem. „Větší krizi jsem měl jen jednou,“ říká. „Hodně mi pomohlo, že jsem se do roka vrátil do školy.“ Dokončil základní školu, udělal přijímací zkoušky na střední a pokračoval dál. „Mohl jsem jít na školu, na kterou jsem chtěl,“ vysvětluje. „Navíc jsem měl výborné spolužáky, výborné učitele. Vzali mě normálně mezi sebe. Naopak ten vozík nám dodával další téma pro nějaký hrozně vtipný žertování.“
Téměř současně začal s plaveckým tréninkem a v roce 1998 se zúčastnil světového šampionátu. V Sydney pak svoje úsilí završil bronzovou medailí. Sázavská výchova se osvědčila. „Na plavání se i strašně rád koukám,“ přiznává Povýšil. „Myslím, že je to jeden z nejhezčích sportů, co vůbec existuje.“
Sport a nahé ženy
Mezi diváky v hale byste jej ale nepotkali, zase tak náruživým fanouškem není. „V televizi je to zajímavé, protože si můžu přepnout,“ hlásí. „Koukat na to někde na stadionu, to je hrozná nuda. Oni furt plavou. Mnohem radši koukám na hokej, nebo na fotbal.“
A navíc je to ztráta času jen tak sedět v hledišti. Lepší je sledovat souboje s fotoaparátem v ruce. „Rád fotím sport. A taky nahatý ženský,“ směje se. „Ty mě baví, protože se na ně rád koukám. Přiznám se ale, že mi jinak moc nejdou.“
Práci pro některý z pánských časopisů by tedy nejspíš nekývnul. Potřeboval by nápad, a ten zatím nepřišel. „Mně se zdá, že už tady všechno bylo,“ myslí si obdivovatel Antonína Kratochvíla, Jana Šibíka nebo Jamese Nachtweye. „Navíc neumím pracovat s modelem. Radši mám přirozené situace, reportáže.“
Jednu reportáž si nosí v hlavě. Dokonce si dovede představit, jak by vypadala následná výstava. „Spolupracuju s rehabilitačním ústavem v Kladrubech, tak myslím, že by šla udělat cesta člověka od úrazu až k vrcholovému top sportu,“ prozrazuje. „Je to ale běh na dlouho trať, to chce dva tři roky prožít s tím člověkem.“
Za kameru nevleze
Pokud by se projekt nepodařilo realizovat, zaměří se na sportovní prostředí. Ani to ale nebude snadné. Povýšil přemýšlí o tom, že by na některou z příštích olympiád vyrazil jako profesionální fotograf. „Půjde o dlouhou akci a vím, že by to bylo strašně náročný. Ale láká mě to,“ říká.
Na internetu jsou k vidění jeho snímky. A není vyloučené, že se v budoucnu pokusí i o film. „Někdy si říkám, teď bych tu kameru docela rád zapnul,“ tvrdí. „Daleko k tomu není, ale zároveň by muselo přijít nějaké dobré téma. A navíc bych to asi nechtěl dělat jako kameraman. Od té doby co jsem viděl film Skafandr a motýl, tak si netroufám sáhnout na kameru.“
NEJ JANA POVÝŠILA
Plavecký idol
„Alexander Popov, kterého jsem si oblíbil. Vyhrál v Barceloně, v Sydney. Fenomenální plavec s neuvěřitelným plaveckým stylem, na kterém se dodneška učím. Podle něj by se dala napsat knížka na téma, jak plavat kraul, volný styl.“
Můj výkon
„Kdysi na základní škole jsem z celý třídy kluků, kteří jsme dělali pozemní hokej, doběhl druhý na patnáctistovce. Dodneška to považuju za svůj nejlepší výkon. A plavecký? Ještě jsem ho asi neudělal.“
Místo, kde bych si zaplaval
„Už jsem si ten sen splnil. V Sydney jsem si šel zaplavat na Bonday Beech. Největší sen ale mám ten, že si tam někde v Austrálii postavím barák a budu si moc plavat v moři, kdy se mi za chce.“
Žena jako umělecký objekt
„To nevím. Může to být krásná hubená holka, která nemá žádná prsa, a zároveň může být úžasně hezká na focení ta, která má patnáct kilo nadváhu. Buď to v ní je, nebo ne... Asi bych si chtěl zkusit Marlene Dietrich nebo Edith Piaf. Ne kvůli tomu, jak vypadaly, ale co to bylo osobnosti. Ne že by mě nezajímalo, jak ženská vypadá, kdyby se mi dostala do rukou nahá Angelina Jolie, tak si ji taky rád vyfotím. Myslím si ale, že v každé ženské je něco hezkého, aby se to dalo vyfotit.“
Fotografie
„To bude celá sestava, knížka od Antonína Kratochvíla „Persona“. Jsou to úžasně udělané portréty slavných osobností i normálních lidí.“ |